Ústavní soud II.ÚS 751/25

Okresní soud v Českém Krumlově ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 9 C 252/2022-536 ze dne 4. 1. 2024 nahradil projev vůle stěžovatelky uzavřít s vedlejším účastníkem smlouvu o bezúplatném převodu tam specifikovaných pozemků. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích ("odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, v níž byl nahrazen projev vůle stěžovatelky směřující k bezúplatnému převodu pozemků p. č. X4 v katastrálním území Černá v Pošumaví a p. č. X5 v katastrálním území Mladoňov na vedlejšího účastníka, a v nákladovém výroku II, jakož i rozsudek nalézacího soudu v části týkající se těchto pozemků a v nákladovém výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I); ve zbývající části dovolání odmítl (výrok II).

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje, že v projednávané věci jde o otázku rozsahu tzv. restituční tečky ve vztahu k osobám, které nejsou přímo původními osobami postiženými postupem státu v době nesvobody, ale jsou jejich právními nástupci, jimiž se staly z nejrůznějších právních důvodů. Výjimky z prekluze restitučního nároku stanoví § 13 odst. 8 zákona o půdě, podle něhož se pravidla o restituční tečce neuplatní na některé skupiny osob. Obecné soudy v rozporu s principy právní jistoty a dělby moci svévolně ignorovaly předestřené platné právo a uzavřely, že zákonná výjimka se uplatní rovněž na vedlejšího účastníka, přestože jeho děd (Karel Svoboda, narozený v roce XXXX) nebyl osobou, kterou zákon vyjmenovaná, ale byl osobou blízkou původní oprávněné osoby (Libuše Petrofové).

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]; žádné takové vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

Obecně platí, že soud se od doslovného znění zákona za určitých okolností smí (a musí) odchýlit, vyžaduje-li to účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž má svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku [srov. již nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd [srov. nález sp. zn. II. ÚS 747/2000 nebo nález sp. zn. I. ÚS 62/08 ze dne 13. 7. 2010 (N 143/58 SbNU 195)].

Při aplikaci restitučních předpisů nelze postupovat restriktivně a formalisticky, ale naopak je nutné používat je citlivě, a zejména s ohledem na jejich smysl a účel [např. nález sp. zn. I. ÚS 2299/13 ze dne 22. 4. 2014 (N 64/73 SbNU 221), bod 23, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 2690/15 ze dne 5. 9. 2017 (N 164/86 SbNU 677), bod 41]. Vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Některé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit jako složité [viz nález sp. zn. II. ÚS 1697/21 ze dne 16. 8. 2021 (N 139/107 SbNU 147), bod 17].

Ústavní soud dospěl k závěru, že nastíněným východiskům obecné soudy v projednávané věci dostály. V napadených rozhodnutích je řádně odůvodněno, že se zřetelem k individuálním okolnostem případu, konkrétně vzhledem k blízkým vztahům mezi původní oprávněnou osobou Libuší Petrofovou a dědem vedlejšího účastníka Karlem Svobodou, restituční nárok na náhradní pozemek postoupený dne 30. 6. 2003 původní oprávněnou osobou na právního předchůdce stěžovatele v důsledku tzv. první restituční tečky nezanikl. Nejvyšší soud k tomu - zejména s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.) - přesvědčivě vyložil, že je třeba rozlišovat mezi postupníky sledujícími spekulativní (komerční) cíle a těmi, kteří takové cíle nesledují. Vyložily-li obecné soudy výjimku z tzv. první restituční tečky podle § 13 odst. 8 zákona o půdě tímto způsobem, neshledává v tom Ústavní soud nic protiústavního.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.