II.ÚS 76/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 76/12 ze dne 7. 8. 2012 N 135/66 SbNU 95 Ochrana vlastnického práva (rekultivace pozemku) a požadavek spravedlivého rozhodování   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 7. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 76/12 ve věci ústavní stížnosti J. Č. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1576/2009, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. 27 Co 249/2008, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna strpět rekultivaci pozemku tak, aby předmětný pozemek mohl sloužit svému původnímu účelu - zemědělské výrobě, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1576/2009 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. 27 Co 249/2008 se ruší. Odůvodnění Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně META Servis, s. r. o., (dále jen "vedlejší účastník") domáhala uložení povinnosti stěžovatelce strpět rekultivaci pozemku parc. č. 352 v k. ú. Kosoř, tak, že žalobě bylo vyhověno. Rovněž požaduje zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu. Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 3 C 273/2006 a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti vyplývá, že vedlejší účastník se původně domáhal po stěžovatelce, která je na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 10. 11. 1994, jímž byla schválena dohoda o vydání pozemku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, vlastnicí parcely č. 352 v k. ú. Kosoř, uzavření nájemní smlouvy k danému pozemku za účelem těžby písku jako nevyhrazeného nerostu a následné rekultivace po úplném vytěžení daného ložiska. Stěžovatelka nesouhlasila s návrhem, neboť jako vlastník pozemku má právo a hodlá uzavřít nájemní smlouvu s jiným subjektem, který po dotěžení písku rekultivaci pozemku provede. Žaloba byla rozsudky nalézacího a odvolacího soudu zamítnuta; k dovolání vedlejšího účastníka byla věc vrácena Nejvyšším soudem k dalšímu řízení. Vedlejší účastník se následně již nedomáhal uzavření nájemní smlouvy, ale pouze provedení rekultivace. Soud prvního stupně opět dospěl k závěru, že není možno uložit danou povinnost strpět rekultivaci bez souhlasu stěžovatelky, jako vlastníka předmětného pozemku, přičemž rozhodnutí správních orgánů ji nemohou ve vlastnickém právu omezit. Odvolací soud prvostupňový rozsudek změnil a rozhodl, že žalovaná je povinna strpět rekultivaci tak, aby předmětný pozemek mohl sloužit svému původnímu účelu - zemědělské výrobě. Vycházel ze zjištění, že vedlejší účastník (jeho právní předchůdce) měl podle rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru Praha-západ ze dne 25. 4. 1978 č. j. 328/2-145/78/Kr./Dr. přiznáno právo těžby nerostu - štěrkopísku ve vymezeném dobývacím prostoru, tvořeném i předmětným pozemkem, přičemž měl uloženou povinnost po skončení těžby provést rekultivaci pozemku, na němž těžil. O tomto právu těžby bylo rozhodnuto v době, kdy byl pozemek ve vlastnictví státu a stát, jako vlastník, dal souhlas k těžbě; právo těžby pak přešlo z uživatelského subjektu Pražský průmysl kamene, n. p., Praha, přes Fond národního majetku na nabyvatele privatizovaného majetku K. T. (smlouva ze dne 1. 9. 1997) a dále na základě smlouvy uzavřené s K. T. dne 31. 12. 1997 na vedlejšího účastníka. V době vzniku povinnosti provést rekultivaci pozemku nebyla tato povinnost vázána na souhlas stěžovatelky. Povinnost rekultivace nebyla dosud splněna, nedošlo k jejímu zániku, a tudíž trvá. Povinnost rekultivace přitom má vedlejší účastník, který naposledy těžbu prováděl, jak vyplývá z vydaných rozhodnutí správních orgánů. Z rozhodnutí Okresního úřadu Praha-západ ze dne 6. 2. 1991 č. j. Zem.201/2-453/91-Ča a z rozhodnutí téhož úřadu z 20. 8. 1998 č. j. Zem. 201/2-1622/394/98-Ha, jimiž bylo rozhodnuto o dočasném odnětí pozemku zemědělské výrobě, vyplývá, že tak bylo učiněno za předpokladu následné rekultivace pozemku jako pozemku určeného k zemědělské výrobě. Povinnost rekultivovat pozemek vyplývá i z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 3. 12. 2007, dále i z rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje z 18. 2. 2004 č. j. Žp 48325/02-06 a z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze 7. 3. 2007 č. j. 500/2285/50520/06; jde i o povinnost vyplývající z ustanovení § 5 vyhlášky č. 175/1992 Sb., o podmínkách využívání ložisek nevyhrazených nerostů. Dovolací soud posoudil dovolání stěžovatelky jako nedůvodné. Stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, odvolacímu soudu vytýká nepochopení problematiky, v důsledku čehož byly vyvozeny nesprávné závěry a stěžovatelka tak byla omezena ve svém ústavně zaručeném vlastnickém právu, neboť nebylo postupováno podle zákona, nebyla uložena povinnost jen pro daný účel a nebyla poskytnuta náhrada. Uvádí, že vedlejší účastník se domáhal práva rekultivovat pozemek, který byl vytěžen neoprávněně, přičemž poukazoval na to, že za nesplnění tvrzené povinnosti by mu hrozila značná škoda. Značnou škodu však již vedlejší účastník sám stěžovatelce způsobil tím, že si přisvojil statisícové částky, které do dnešních dnů neoprávněně vybral při nepovolených těžebních a rekultivačních pracích, a to vše bez souhlasu stěžovatelky a bez finančního vyrovnání. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost rekultivovat vznikla v době, kdy stěžovatelka vlastnicí pozemku nebyla, avšak nevzal v úvahu, že stěžovatelka byla pozemku zbavena protiprávně komunistickým režimem. Stěžovatelka namítá, že odvolací i dovolací soud nepřezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu státní správy ve smyslu upřednostnění rekultivace před těžbou. Na pozemku dosud nedošlo k ukončení těžby a báňský úřad zde registruje ještě asi 160 000 m3 zásob štěrkopísku, který měl být vytěžen (§ 19 odst. 4 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, v platném znění). Dokud tento písek nebyl vytěžen, neměla na pozemku probíhat jakákoliv rekultivace, neboť tím by došlo ke znehodnocení suroviny, což je v rozporu s požadavky báňského úřadu a v rozporu s báňskými předpisy. Stěžovatelka měla nárok vybrat si subjekt, který vytěžení a následnou rekultivaci pozemku provede. Odvolací soud ve svém odůvodnění uvádí, že právní předchůdce vedlejšího účastníka, který těžbu prováděl, privatizoval majetek včetně práva na těžbu na pozemcích pískovny Kosoř, tj. na předmětném pozemku. Z žádného rozhodnutí však nevyplývá právo na těžbu na pozemku bez souhlasu stěžovatelky. Naopak jak vyplývá ze sdělení Fondu národního majetku pod č. j. 920/2344/186/98/Ni ze dne 28. 4. 1998, vedlejší účastník, resp. jeho právní předchůdce pouze privatizoval movitý majetek zaniklého státního podniku Pražský průmysl kamene, n. p., nikoliv pozemky, kdy i veškerá práva a povinnosti se týkaly uvedeného movitého majetku, nikoliv pozemků. V pískovně Kosoř se jedná o ložisko nevýhradní, a to je podle zákona součástí pozemku. Pojem "právo na těžbu" v tomto případě nezná ani zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, ani zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů. Citovanou smlouvou mělo dle soudu dojít k převodu práv k vymezenému dobývacímu prostoru a práv k dobývání nevyhrazeného ložiska písku v daném těžebním prostoru, který je tvořen též předmětným pozemkem. Jelikož se jedná o nevýhradní ložisko, pak na něm žádný dobývací prostor stanoven není a ani být nemůže (vyhláška č. 172/1992 Sb., o dobývacích prostorech), neboť dobývací prostor se stanovuje pouze na výhradním ložisku (§ 25 horního zákona). Odvolací soud v rozsudku dále uvádí, že "v řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastník je držitelem oprávnění provádět činnost hornickým způsobem". Držitelem tohoto oprávnění je však celá řada jiných společností, kdy takovéto oprávnění umožňuje tyto činnosti vykonávat za splnění zákonných podmínek. Jednou z hlavních zákonných podmínek je však souhlas stěžovatelky, který vedlejší účastník dodnes nemá a nikdy neměl. Opět zmiňované "právo těžby" v daném prostoru je nesprávně aplikované odvolacím soudem, neboť se jedná o ložisko nevyhrazeného nerostu. Žádné právo těžby tedy v tomto případě nemohlo být převedeno. Při privatizaci nebylo a nemohlo být převedeno žádné právo těžby, protože takové na ložisku nevyhrazeného nerostu ze zákona neexistuje. Povolení těžby si