II.ÚS 80/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 80/05 ze dne 1. 11. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 26.1. 2004 sp. zn. 12 Co 724/2003, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004 sp. zn. 28 Cdo 1875/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu zjistil, žalobou ze dne 1. 12. 2000 se domáhal žalobce Ing. J. B. (vedlejší účastník) vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že je vlastníkem nemovitosti blíže popsané v petitu žaloby. Tvrdil, že smlouva uzavřená mezi Agrometalem Olomouc, výrobním družstvem Dolany (dále jen Agrometal) a stěžovatelem coby žalovaným v dané věci je absolutně neplatná s ohledem na ustanovení § 39 o.z., neboť odporuje ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 6. 2003, č.j. 18 C 348/2000-82, žalobu zamítl, přičemž vyšel ze zjištění, že žalovaný je zapsán jako vlastník stavby domu č.p. 341 a pozemek parc. č. 290 je pozemkem jiného vlastníka. Vzal za prokázáno, že žalovaný získal tuto nemovitost na základě kupní smlouvy ze dne 7. 7. 1993, uzavřené s Agrometalem. Rovněž zjistil, že žalovanému Agrometal byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 1999, č.j. 7 C 168/91-121, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 4. 2000, č.j. 12 Co 771/99-46, uložena povinnost vydat do vlastnictví žalobce dům č.p. 341 a parc. č. 290 v kat. území Olomouc. Zaujal názor, že kupní smlouva ze dne 7. 7. 1993 je platná, přičemž odkazoval na rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 1995, č.j. 10 C 166/94-50, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 3. 1999. Podle ustanovení § 159 odst. 2 o.s.ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný jak pro účastníky, tak pro všechny orgány a uzavřením výše uvedené kupní smlouvy nedošlo k porušení ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. vzhledem k tomu, že byla uzavřena po nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 9 Co 181/92, kterým byla žaloba žalobce (vedlejšího účastníka) a jeho bratra na vydání předmětných nemovitostí zamítnuta. Vlastník nemovitosti Agrometal tedy mohl s předmětnou nemovitostí disponovat a odpadlo zde ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Před uzavřením kupní smlouvy dne 7. 7. 1993 nebyla žádná překážka, která by bránila tomuto právnímu úkonu. Soud vyslovil závěr, že žalobce (vedlejší účastník) není ve sporu aktivně legitimován. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 1. 2004, č.j. 12 Co 724/2003-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením v tom rozsahu, že naléhavý právní zájem na straně žalobce (vedlejšího účastníka) je dán za situace, kdy pro jeho vlastnické právo svědčí pravomocné rozhodnutí soudu, přičemž stěžovatel coby žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Podle odvolacího soudu pro právní posouzení je rozhodující vyřešení otázky, zda kupní smlouva uzavřená dne 7. 7. 1993 byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. či nikoliv. Konstatoval, že podstatnou skutečností je, že povinná osoba věděla o tom, že probíhá před okresním soudem k žalobě žalobce (vedlejšího účastníka) řízení o vydání předmětných nemovitostí, přičemž toto řízení běželo i v době, kdy Agrometal předmětné nemovitosti dne 7. 7. 1993 prodal stěžovateli. Povinná osoba ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. byla v době uzavření kupní smlouvy s žalovaným vázána ustanovením § 22 odst. 1, a nemohla tedy platně nemovitosti převést do vlastnictví stěžovatele. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že smlouva ze dne 7. 7. 1993 je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem (§ 22 odst. 1 zákona č.403/1990 Sb.). Stěžovatel z tohoto právního úkonu nemohl nabýt žádná práva a povinnosti a tedy ani vlastnické právo k předmětným nemovitostem, které proto svědčí vedlejšímu účastníku vzhledem k pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 1999, č.j. 7 C 168/91-121, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 4. 2000, č.j. 12 Co 771/99 - 46, na základě něhož byla žalované společnosti Agrometal, jako povinné osobě uložena povinnost vydat oprávněné osobě - žalobci (vedlejšímu účastníku) do jeho vlastnictví nemovitost dům č.p. 341 na zastavěné ploše parc. č. 290 se všemi součástmi a příslušenstvím. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Dle Nejvyššího soudu odvolací soud použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. Odvolací soud v této věci správně nepřehlédl okolnost, že kupní smlouva uzavřená mezi Agrometalem a stěžovatelem byla absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., vyvodil rovněž správný důsledek ze svého posouzení, když k existenci pravomocně skončeného řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 336/92 nepřihlédl. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalovaného zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v době uzavření předmětné kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti (tj. dne 7. 7. 1993) bylo pravomocně skončeno řízení o uložení povinnosti povinnému uzavřít dohodu o vydání věci - nemovitostí žalobci, a to zamítacím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.6.1992, sp. zn. 9 Co 181/92. Odvolací soud v dané věci opřel svůj závěr o neplatnosti předmětné kupní smlouvy o skutečnost, že již dne 6. 11. 1992 byla u Okresního soudu v Olomouci podána žaloba na vydání uvedených nemovitostí a na uložení povinnosti povinnému uzavřít dohodu o vydání těchto nemovitostí a řízení o této žalobě běželo i v době, kdy byla uzavřena předmětná kupní smlouva; krajský soud v této souvislosti nepovažoval za důležité, že uvedená žaloba byla podána týmž účastníkem a v téže věci jako žaloba, o níž bylo již dne 24. 8. 1992 pravomocně rozhodnuto, a byla tedy pouze šikanózním podáním, jehož jediným účelem bylo znovu omezit právo tehdejšího vlastníka nemovitosti s jeho vlastnictvím disponovat. Nejvyšší soud nevěnoval náležitou pozornost ochraně vlastnického práva stěžovatele, ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti předmětné kupní smlouvy, přičemž svůj závěr nijak nezdůvodnil a nezabýval se některými podstatnými námitkami stěžovatele. Stěžovatel se stal vlastníkem předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy a na základě řádně povoleného vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Stěžovatel nabyl vlastnické právo v dobré víře, neboť v době podepsání předmětné kupní smlouvy a v době podání návrhu na vklad neměl žádný důvod pochybovat o platnosti uzavřené kupní smlouvy. Agrometal jako prodávající v době uzavření kupní smlouvy nebyl vázán omezením dispozice s předmětnou nemovitostí ve smyslu ust. § 22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb., přičemž dobrá víra obou stran smlouvy se opírala o pravomocně skončené řízení. Omezení vlastnického práva k věci citovaným zákonným ustanovením lze připustit pouze do okamžiku vydání věci původnímu vlastníku nebo do pravomocného rozhodnutí soudu, že věc vydána nebude. Napadenými rozsudky byla zcela popřena společenská úloha procesního institutu právní moci, přičemž byla upřednostněna žaloba žalobce před poskytnutím právní ochrany vlastnického práva žalovaného nabytého v dobré víře. Ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je zákonným omezením vlastnického práva, které nemůže trvat časově neomezenou dobu. Krajský soud napadeným rozsudkem rovněž pominul fakt, že otázka kterou řešil, již byla předmětem soudního řízení pravomocně skončeného rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 9.1 995, sp. zn. 10 C 166/94, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 12 Co 72/96, vyřešena. K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě-pobočka