II.ÚS 800/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 800/19 ze dne 22. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2018, č. j. 30 Cdo 6016/2016-137, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2016, č. j. 91 Co 37/2016-112, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní soud obdržel dne 7. 3. 2019 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1, odst. 5 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Podstatou nalézacího řízení byla žaloba stěžovatelky o náhradu škody ve výši 167 933 635 Kč (zahrnující "daňový efekt", ušlý zisk a náhradu nákladů daňového a právního poradenství), která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem správce daně při výkonu správy daní. Stěžovatelka se domnívá, že nesprávným úředním postupem správce daně byla zbavena práva uplatnit daňovou ztrátu vzniklou ve zdaňovacím období roku 2000, jakožto položku snižující základ daně z příjmů právnických osob v některém z pozdějších zdaňovacích období [jednalo se o pohledávku za společností IPB, a. s., která byla zahrnuta do výnosů stěžovatelky a o níž bylo posléze v soudním řízení rozhodnuto (rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2002, č. j. 47 Cm 34/2000-177, potvrzené rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, č. j. 5 Cmo 129/2003-271, a následně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, č. j. 29 Odo 411/2004-332) tak, že tato pohledávka neexistuje a že výnos nebude fakticky realizován?. Ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), stanoví lhůtu pro podání dodatečného daňového přiznání, která byla vykládána podle teorie "3 + 1", tj. lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání za rok 2000 skončí k 31. 12. 2004. Dne 26. 4. 2004 byla u stěžovatelky zahájena daňová kontrola daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000, a to z důvodu nesprávného účtování o úrokových výnosech z dluhopisů. Zahájení daňové kontroly představovalo překážku pro podání dodatečného daňového přiznání stěžovatelkou. Stěžovatelka uplatnila okolnosti snížení základu daně vůči správci daně v průběhu daňové kontroly. Tyto okolnosti byly zohledněny ve zprávě o daňové kontrole ze dne 13. 2. 2006 a byly promítnuty do dodatečného platebního výměru ze dne 16. 2. 2006, který byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010, č. j. 9 Ca 20/2008-139, zrušen z důvodu, že marně uplynula zákonná lhůta pro stanovení daně dle § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, neboť daň byla správcem daně stanovena až po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty a její uplynutí brání vydání rozhodnutí o stanovení daně. Dne 2. 12. 2008 byl totiž vyhlášen nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/17, na jehož základě došlo ke zkrácení předmětné lhůty o 1 rok (tedy "3 + 0", oproti předchozímu období, kdy se lhůta vykládala podle teorie "3 + 1"). Správce daně vydal dne 17. 4. 2012 rozhodnutí pod č. j. 223252/12/001515108079 a Finanční ředitelství dne 11. 4. 2012 pod č. j. 5346/12-1200-107876, kterým bylo řízení zastaveno. 3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 1. 2016, č. j. 18 C 100/2013-82, bylo rozhodnuto, že žalobou uplatněný nárok je co do svého základu důvodný (výrok I.) a že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínka existence nezákonného rozhodnutí je splněna, neboť v projednávané věci bylo vydáno rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 9. 11. 2007, č. j. 17808/07-1200-107068, které bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010, č. j. 9 Ca 20/2008-139, jako nezákonné zrušeno. Soud dále dospěl k závěru, že zákon o správě daní a poplatků umožňoval podat dodatečné daňové přiznání, to však je daňovému subjektu znemožněno, pokud je u něj zahájena daňová kontrola, a to až do doby jejího ukončení (§ 41 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků). U žalobkyně (stěžovatelka) před tím, než mohla podat dodatečné daňové přiznání a uplatnit jako odčitatelnou položku nerealizované výnosy z pohledávky za společností IPB, a. s., došlo k nezákonnému zahájení daňové kontroly (k zahájení došlo až po uplynutí prekluzivní lhůty dle § 47 zákona o správě daní a poplatků). Stěžovatelka požádala (po uplynutí prekluzivní lhůty) v době prováděné daňové kontroly, aby správce daně uvedené skutečnosti zohlednil v rámci prověření daňové povinnosti za rok 2000, což správce daně v závěrečné zprávě o provedené kontrole skutečně učinil. Protože však byla daňová kontrola vedena nezákonně, řízení bylo zastaveno bez samotného meritorního rozhodnutí. V úvahu nepřicházela ani obnova řízení z důvodu prekluze. Proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že jiná možnost nápravy, než přiznání náhrady škody, není možná. 4. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, č. j. 91 Co 37/2016-112, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) 167 933 635 Kč s úrokem z prodlení, zamítá (výrok I.). Následně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud ze stejných skutkových zjištění vyvodil odlišné právní závěry. V daňovém řízení zrušená rozhodnutí (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010, č. j. 9 Ca 20/2008-139) nelze považovat za nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zák. o odpovědnosti za škodu"?, neboť ani jedno z nich do majetkové sféry stěžovatelky nezasáhlo, což stěžovatelkou nebylo ani tvrzeno. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím tak nepřichází v úvahu. Neshledal opodstatněnou ani argumentaci ohledně nesprávného úředního postupu správce daně, který zahájil dne 26. 4. 2004 daňové řízení, jež neskončilo meritorním rozhodnutím o stanovení daně, ale bylo dne 17. 4. 2012 zastaveno. Do vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1611/17 bylo možné dodatečné daňové přiznání podat ve lhůtě vykládané extenzivně, podle teorie 3 + 1, tj. správce daně za zdaňovací období roku 2000 mohl vyměřit, doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet do 31. 12. 2004. Po vydání uvedeného nálezu došlo ke zkrácení lhůty o 1 rok, tj. do 31. 12. 2003. Správní orgány i soudy byly povinny tento názor o běhu lhůty aplikovat, tudíž postupovaly správně, pokud z něj ve svých rozhodnutích vycházely. Daňová kontrola byla zahájena po uplynutí lhůty 3 + 0, tudíž musela být zastavena. Skutečnost, že daňová kontrola neskončila vydáním platebního výměru, v němž by bylo zohledněno zvýšení daňové ztráty za rok 2000, nelze považovat za příčinu škody. Odvolací soud dovodil, že mezi skončením daňového řízení bez meritorního rozhodnutí a tvrzeným vznikem škody není vztah bezprostřední příčiny a následku. Nebyly tak splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. 5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, č. j. 30 Cdo 6016/2016-137, byl rozsudek odvolacího soudu změněn pouze v nákladovém výroku II., jinak bylo dovolání ve věci samé odmítnuto jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Přípustnost dovolání vymezená čtyřmi otázkami hmotného nebo procesního práva, které dle názoru stěžovatelky nebyly dosud v praxi dovolacího soudu samostatně vyřešeny, Nejvyšší soud neshledal. II. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti části usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, č. j. 30 Cdo 6016/2016-137, kterým bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné, a dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, č. j. 91 Co 37/2016-112, kterým byl změněn původně vyhovující mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1. Má za to, že postupem obecných soudů byla porušena její práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci dle čl. 36 odst. 3 Listiny a dále na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. 7. Stěžovatelka byla vinou procesního postupu správce daně zbavena práva uplatnit daňovou ztrátu vzniklou ve zdaňovacím období roku 2000, jakožto po