II.ÚS 807/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 807/07 ze dne 21. 11. 2007 N 204/47 SbNU 635 K výkladu podmínek pro poskytnutí jednorázové peněžní částky politickým vězňům podle zákona č. 261/2001 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 807/07 ve věci ústavní stížnosti Z. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2007 č. j. 12 Ca 103/2006-59 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 24. 6. 2004 č. j. 600 418 1975/B, jimiž nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2007 č. j. 12 Ca 103/2006-59 se ruší. II. Návrh na zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 24. 6. 2004 č. j. 600 418 1975/B se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla v souladu se závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2006 č. j. 6 Ads 10/2005-49 zamítnuta žaloba proti rovněž shora uvedenému rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu, který v něm dovodil, že rehabilitační rozhodnutí v jeho věci bylo porušením zákona, přičemž poukazuje na to, že v jeho věci Nejvyšší soud porušení zákona nikdy nevyslovil, a v jiných případech Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutí o soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, i po obdobných rozhodnutích Nejvyššího soudu pokládala za dostatečný podklad k vyplacení jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Stěžovatel je přesvědčen, že právní názor Nejvyššího správního soudu byl překonán nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 605/03 ze dne 2. 6. 2005 (N 114/37 SbNU 475), ve věci V. F., který byl odsouzen ze stejného důvodu jako stěžovatel a stejným způsobem byl rehabilitován. Rovněž poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 565/03 ze dne 6. 12. 2005 (N 222/39 SbNU 345), ve věci L. K., který byl také odsouzen se stejných důvodů jako stěžovatel a dosáhl úplného zproštění rovněž na základě mimořádného opravného prostředku - stížnosti pro porušení zákona, přičemž dle jeho názoru jsou závěry vyslovené v tomto nálezu aplikovatelné i na jeho věc. Z obsahu ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, který byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 189/79 odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona, vykonal v době od 25. 10. 1979 do 25. 6. 1981 trest odnětí svobody. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2003 sp. zn. 3 Nz 202/2003 byla povolena obnova řízení, následně byl zrušen rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci a stěžovatelovo trestní stíhání bylo zastaveno. Usnesením Okresního soudu v Olomouci sp. zn. Rt 2/2003 ze dne 12. 1. 2004 bylo vysloveno, že je účasten soudní rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam. Česká správa sociálního zabezpečení nevyhověla žádosti stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. pro nesplnění podmínek stanovených v § 2 s odůvodněním, že odsuzující rozsudek nebyl zrušen podle zákona č. 119/1991 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Městský soud v Praze uvedené rozhodnutí zrušil s tím, že při rozhodování o nároku žalobce na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. nelze nepřihlédnout k rozhodnutí, v němž bylo vysloveno, že žalobce je účasten soudní rehabilitace per analogiam. Nejvyšší správní soud, který se věcí zabýval na základě kasační stížnosti podané Českou správou sociálního zabezpečení, rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem. V odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že k posuzované právní otázce, tj. zda usnesení soudu, jímž je vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci řízení o obnově, může mít účinky splnění podmínky stanovené v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., se s ohledem na nejednotnost dosavadní judikatury vyjádřil ve stanovisku rozšířeného senátu. Ve zmíněném stanovisku rozšířeného senátu, které je aplikovatelné i na projednávaný případ, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že vydání usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. (podrobněji viz stanovisko Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005 č. j. 3 Ads 22/2004-84, publikované pod č. 723/2005 Sb. NSS). Rozhodnutí městského soudu, který označenou právní otázku dle názoru Nejvyššího správního soudu posoudil nesprávně a odchylně od závěrů uvedených v citovaném stanovisku, proto Nejvyšší správní soud zrušil. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že setrvává na stanovisku uvedeném v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí a souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Česká správa sociálního zabezpečení navrhla odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost. Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věcí. Vzhledem k tomu, že obě podmínky citovaného ustanovení byly naplněny, Ústavní soud od ústního jednání v předmětné věci upustil (stěžovatel vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v ústavní stížnosti). Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo. Ústavní soud se obdobnou ústavní stížností zabýval již v uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 605/03 ve věci V. F., řešícím ve své podstatě tutéž problematiku, tj. zda rozhodnutí o účasti na soudní rehabilitaci, vydané per analogiam podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., je právně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. V citovaném nálezu, kterým zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (jímž rovněž nebylo vyhověno žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zamítnutí odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb.), mimo jiné konstatoval, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je příliš formální a soud se měl otázkou možnosti aplikace usnesení o účasti na soudní rehabilitaci zabývat. Účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Tyto zásady platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu, jenž byl zákone