II.ÚS 808/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 808/13 ze dne 19. 5. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Vnoučkové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2012, č. j. 4 Ads 13/2012-31, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012, č. j. 10 Ad 24/2011-234, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a Ministerstva zdravotnictví, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní soud obdržel dne 5. 3. 2013 ústavní stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť soudí, že porušila její právo na podnikání a provozování hospodářské činnosti zaručené čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny. Zároveň napadené rozsudky dle stěžovatelky odporují zásadám právního státu, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby stanovenými zákonem, přičemž tyto meze musí být upraveny zákonem, musí platit stejně pro všechny případy a při jejich používání musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny), každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny) a stát se nesmí vázat na výlučnou ideologii (čl. 2 odst. 1 Listiny). II. 2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně. 3. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu) takto stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení § 72 odst. 4 téhož zákona). Zmíněným procesním prostředkem se přitom podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Pokud stěžovatel před podáním ústavní stížnosti tyto procesní prostředky k ochraně jeho práv nevyčerpá, musí Ústavní soud postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona Ústavním soudu, dle kterého Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. 4. Otázkou přípustnosti se v nyní projednávané ústavní stížnosti zabývala již stěžovatelka, která uvedla, že v napadeném rozsudku městského soudu je uvedeno nesprávné poučení, že proti němu lze podat kasační stížnost, neboť toto poučení je v rozporu s ustanovením § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, na základě něhož by musel Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Proto stěžovatelka v úvodu své ústavní stížnosti uvedla, že proti napadenému rozsudku městského soudu není přípustný žádný další opravný prostředek a jí tak nezbývá, než proti němu i proti předcházejícímu rozsudku Nejvyššího správního soudu brojit ústavní stížností. III. 5. K podané ústavní stížnosti (respektive k její přípustnosti) se vyjádřil Nejvyšší správní soud i Městský soud v Praze. 6. Nejvyšší správní soud považoval výše zmíněný názor stěžovatelky za unáhlený, když uvedl, že jí podaná kasační stížnost by sice v obecné rovině odpovídala konstrukci ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního před odrážkou, taková (opakovaná) kasační stížnost by však byla podána jiným účastníkem (proti původnímu rozsudku městského soudu ze dne 7. 12. 2011 se kasační stížností bránil žalovaný) a v návaznosti na argumentaci v předchozím řízení před městským soudem by stěžovatelce nic nebránilo kasační stížnost podat z odlišných, resp. mnohem širších, právních důvodů, než jakými se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 16. 8. 2012. Důvodem pro zrušení původního rozsudku městského soudu ze dne 7. 12. 2011 rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2012 totiž byla toliko korekce nesprávného závěru městského soudu, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí žalovaného, resp. podkladové rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o souhlasu s personálním a věcným vybavením, je nepřezkoumatelné, zatímco argumentace stěžovatelky se neomezovala na otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí žalovaného. Navíc, odůvodnění rozsudku městského soudu ze dne 4. 12. 2012 výrazně překračuje rámec prostého převzetí závazného právního názoru, vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2012, kdy městský soud přezkoumával mnoho dalších otázek klíčových pro konečné rozhodnutí. 7. Městský soud rovněž považoval podanou ústavní stížnost za nepřípustnou, když uvedl, že nejprve žalobu zamítl z procesních důvodů (nevyčerpání opravných prostředků ve správním řízení), a poté, co byl tento jeho první rozsudek ve věci zrušen Nejvyšším správním soudem, bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno opět z procesních důvodů - pro nepřezkoumatelnost. Teprve v pořadí třetí (a nyní napadený) rozsudek se proto zabýval projednávanou věcí po věcné stránce a byl konstatován věcný závěr o zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Závěry, na nichž je tento rozsudek postaven, tedy nebyly přezkoumány Nejvyšším správním soudem a ani nebyly převzaty z žádného jeho zrušujícího rozsudku v této věci. Proto městský soud považuje poučení uvedené v závěru napadeného rozhodnutí za správné a ústavní stížnost za nepřípustnou. 8. V replice k podaným vyjádřením stěžovatelka setrvala na svém názoru, že vyčerpala všechny prostředky k ochraně svých práv, když zopakovala, že - eventuálně podaná - kasační stížnost by musela být posouzena jako nepřípustná. V této souvislosti především zdůraznila, že Nejvyšší správní soud ve svém druhém rozhodnutí (napadeném nyní projednávanou ústavní stížností) též jasně formuloval právní názor o zákonnosti postupu správního orgánu, kterým se soud prvního stupně následně řídil, a navíc i sám přezkoumal zákonnost správního rozhodnutí a uvedl, že správní orgány rozhodly v souladu se zákonem na základě správního uvážení, korektně zvolily podklady pro rozhodnutí a aplikovaly též odpovídající právní úpravu. Jejich postup byl proto zákonný. Stěžovatelka tedy nesouhlasí s obecnými soudy, že by napadený rozsudek městského soudu byl prvním, který se po věcné stránce zabýval projednávanou věcí. Pokud přitom je jasně zákonem vymezena přípustnost kasační stížnosti a tyto podmínky její případ nesplňoval, nemohla očekávat, že by mohla být úspěšná s kasační stížností proti rozhodnutí městského soudu, a tudíž tento opravný prostředek ani nemohla adekvátně využít. Obecné soudy prý ve vyjádřeních k ústavní stížnosti upřednostnily formalistický výklad přípustnosti kasační stížnosti, aniž by zohlednily skutečnost, že kasační stížnost byla nepřípustná jak formálně (dle znění ustanovení soudního řádu správního o nepřípustnosti kasační stížnosti), tak i materiálně, neboť právní názor byl kasačním soudem jednoznačně vyjádřen, soud prvního stupně se jím řídil a nebylo možné očekávat úspěch kasační stížnosti. Proto stěžovatelka v závěru repliky zdůrazňuje, že pokud existují dva možné výklady, měl by být upřednostněn ústavně konformní výklad, který respektuje právo na přístup k soudu a na spravedlivý proces, a takto by měl být vykládán postup účastníka řízení, který byl v souladu se zněním zákona, v jeho prospěch a nikoli v neprospěch. IV. 9. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i účastníků řízení ve věci přípustnosti ústavní stížnosti, kdy zároveň přihlédl též k obsahu napadených i dalších rozhodnutí ve věci stěžovatelky a rovněž k dalšímu obsahu vyžádaného spisového materiálu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. IV.a) 10. Ústavní soud, dříve než přistoupí k odůvodnění rozhodnutí o nepřípustnosti ústavní stížnosti, považuje za nezbytné alespoň ve stručnosti předestřít průběh řízení p