II.ÚS 823/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 823/15 ze dne 23. 8. 2016 N 156/82 SbNU 473 K otázce legitimního očekávání náhrady nemajetkové újmy vzniklé v době nesvobody   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 23. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 823/15 ve znění opravného usnesení sp. zn. II. ÚS 823/15 ze dne 13. prosince 2016 ve věci ústavní stížnosti Jána Semana, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1005/2014-51 ze dne 10. února 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 269/2013-41 ze dne 21. října 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 49/2012-31 ze dne 15. března 2013, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově žalobě na přiznání zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním pro odepření nastoupit vojenskou službu v době komunistického režimu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1005/2014-51 ze dne 10. února 2015, rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 269/2013-41 ze dne 21. října 2013*) a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 49/2012-31 ze dne 15. března 2013 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1005/2014-51 ze dne 10. února 2015, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 269/2013-41 ze dne 21. října 2013*) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 49/2012-31 ze dne 15. března 2013 se ruší. ___________________________ *) ve znění opravného usnesení ze dne 13. 12. 2016 Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. března 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 49/2012 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Bratislava sp. zn. 1 T 105/78 ze dne 28. června 1978 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Uložený trest vykonal celý v době od 6. května 1978 do 6. listopadu 1979. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Bratislavě sp. zn. 2 Rtv 409/90 ze dne 30. května 1991 byl původní rozsudek zrušen ve výroku o trestu a následným rozsudkem téhož soudu sp. zn. 2 Rtv 409/90 ze dne 10. července 1991 bylo při nezměněném výroku o vině upuštěno od potrestání. Usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. Rt 2/2010 ze dne 14. dubna 2011 byl zrušen i pravomocný výrok o vině a trestní stíhání stěžovatele bylo podle § 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zastaveno. 3. Podáním ze dne 16. srpna 2011 stěžovatel požádal o dodatečné odškodnění. Ministerstvo spravedlnosti jeho žádosti dopisem ze dne 31. srpna 2012 č. j. 63/2011-ODSK-RO/4 částečně vyhovělo, avšak v položce zadostiučinění za nemateriální újmu jeho nárok odmítlo s odkazem na probíhající soudní řízení. 4. Obvodní soud pro Prahu 2 následně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na přiznání zadostiučinění za nemateriální újmu s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. 5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že v daném případě nelze stěžovateli vyhovět na základě aplikace norem podústavního práva ani na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť Úmluva vstoupila pro území České republiky v platnost dnem 18. 3. 1992, tedy po vydání původních rozhodnutí a poté, co stěžovatel byl vazebně držen a vykonal trest odnětí svobody. 6. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud tak, že napadeným výrokem I rozsudek odvolacího soudu změnil v tom smyslu, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že trestním stíháním stěžovatele, jeho odsouzením a výkonem trestu bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces, a v konečném důsledku jeho uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost, a dále tímto výrokem I rozhodl, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 494 100 Kč. Dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Nejvyšší soud v podstatě dospěl k závěru, že při nemožnosti přímé použitelnosti mezinárodní úmluvy je třeba aplikovat úpravu vyjádřenou v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") a konstatovat porušení práva bez finančního zadostiučinění s tím, že kritéria pro stanovení jiné formy zadostiučinění se zde zjevně nemohou pro časový odstup od doby vzniku a trvání újmy poškozenému uplatnit. II. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na výrok II sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. listopadu 2014 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), v němž je jasně uvedeno, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy se má aplikovat i na ty, kdo podali v obdobných věcech žalobu před uveřejněním tohoto stanoviska, což je i případ stěžovatele. Dále odkazuje na nálezy sp. zn. IV. ÚS 3439/11 ze dne 4. března 2013 (N 37/68 SbNU 379), sp. zn. IV. ÚS 662/12 ze dne 30. dubna 2013 (N 70/69 SbNU 255), sp. zn. IV. ÚS 500/13 ze dne 5. listopadu 2013 (N 180/71 SbNU 163), sp. zn. IV. ÚS 644/13 ze dne 24. dubna 2014 (N 66/73 SbNU 241), sp. zn. IV. ÚS 2265/13 ze dne 24. dubna 2014 (N 68/73 SbNU 265). Nejvyšší soud však v projednávané věci aplikoval ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., přitom takovou aplikaci výslovně vylučuje § 36 tohoto zákona, neboť k nezákonným rozhodnutím a k nezákonnému stavu došlo přede dnem účinnosti tohoto zákona. 8. Stěžovatel připomíná, že řadě osob v obdobném právním postavení byla náhrada nemateriální újmy soudními rozsudky pravomocně přiznána a vyplacena, přičemž i Ministerstvo spravedlnosti po vydání nálezu sp. zn. IV. ÚS 500/13 ze dne 5. 11. 2013 (N 180/71 SbNU 163) začalo finanční zadostiučinění vyplácet dobrovolně. Stěžovateli však nebylo přiznáno soudně ani mimosoudně. V této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 290/05 ze dne 1. prosince 2005 (N 221/39 SbNU 337). Nejvyšší soud existující nerovnosti napadeným výrokem ještě prohloubil, a pokud odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 1856/13 ze dne 18. prosince 2014 (N 233/75 SbNU 597), aby ospravedlnil své rozhodnutí o vyslovení omluvy a odmítnutí finančního zadostiučinění, zmíněný nález k ničemu takovému nenabádá. V této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3451/13 ze dne 24. února 2015 (N 26/76 SbNU 357). Zmiňované nálezy dle stěžovatele rozhodně nemluví o tom, že by roky nezákonného odnětí svobody měly být kompenzovány pouhou omluvou. Zadostiučinění formou omluvy či konstatování porušení práva je dle stěžovatele vhodné tam, kde došlo na straně státu k drobnému pochybení. Jestliže však dojde k tak závažnému zásahu do práv občana, jako je déletrvající zbavení osobní svobody, pak omluva, resp. konstatování porušení práva bez přiměřené finanční kompenzace je výsměchem poškozenému občanovi a pošlapáním jeho lidské důstojnosti. Stěžovatel odkazuje též na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž finanční odškodnění nevinně vězněných osob má tři složky - náhradu materiální újmy, náhradu nemateriální újmy a náhradu nákladů právního zastoupení (viz rozsudek ze dne 29. května 1997 ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku). V zásadě není žádný důvod, aby stěžovateli byla přiznána 1. a 3. složka a druhá mu byla odepřena. 9. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. dubna 2015 stěžovatel uvádí, že jeho právo na finanční náhradu nemateriální újmy vyplývá i z nálezu sp. zn. I. ÚS 819/15 ze dne 15. dubna 2015 (N 81/77 SbNU 177). III. 10. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili. 11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že si byl při ro