II.ÚS 835/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 835/06 ze dne 25. 2. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Milošem Švandou, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006 č. j. 21 Cdo 385/2006-230, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2002 č. j. 21 Co 176/1998-161 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 1997 č. j. 49 C 41/94-91, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 12. 2006, a po odstranění vad podáním ze dne 15. 2. 2007 i splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 1 Ústavy, a dále práv zakotvených v článcích 26 odst. 3 a 29 odst. 2 Listiny. Na úvod své ústavní stížnosti stěžovatel předeslal, že uváděné vybočení z ústavního rámce obecnými soudy shledává v okolnosti, že obecné soudy neakceptovaly jeho důkazní návrhy a bez provedení relevantních důkazů učinily v jeho věci nesprávná skutková zjištění, na která pak chybně aplikovaly právní normy. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal žalobou určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a náhrady mzdy po svém bývalém zaměstnavateli Energetických strojírnách Brno, a. s., se sídlem Vídeňská 99, Brno (dále též "zaměstnavatel" nebo "žalovaný"), s poukazem na diskriminaci ze strany zaměstnavatele pro jeho zdravotní omezení. V ústavní stížnosti, stejně jako před obecnými soudy, namítal, že v jeho případě nebyly splněny podmínky platného ukončení pracovního poměru dle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1995 (dále jen "zákon č. 65/1965 Sb."), neboť k výpovědi stěžovateli jako zaměstnanci se změněnou pracovní schopností došlo bez platného předchozího souhlasu příslušného správního orgánu. Výpověď byla stěžovateli dána dne 21. 10. 1994 z důvodu uvedeného pod písmenem d) citovaného ustanovení, avšak Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 5. 5. 1994 udělilo zaměstnavateli souhlas s výpovědí stěžovateli dle písmena c) téhož ustanovení. Až dne 17. 10. 1994 opravilo ministerstvo své rozhodnutí tak, že citované písmeno ustanovení nahradilo písmenem d). Původní rozhodnutí ministerstva, stejně jako jeho opravu, obdržel stěžovatel dne 14. 12. 1994. Namítal proto, že souhlas s výpovědí byl udělen až po skončení pracovního poměru, neboť změna výroku mohla být účinná až samotným doručením všem účastníkům. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že před obecnými soudy nebylo prokázáno, že v jeho případě byla splněna podmínka existence lékařského posudku, který by prokazoval nezpůsobilost konat dosavadní práci. Předmětná výpověď dle stěžovatele obsahuje pouze neurčitý odkaz na rozhodnutí posudkového lékaře, ke kterému se nemohl nijak vyjádřit. Přitom závěr obecných soudů o nemožnosti přezkumu uvedeného posudku považuje stěžovatel za zásadně nesprávný. Rovněž konstatované splnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele nevyplývá z žádného z provedených důkazů. Vhodnost nabízených pracovních míst je odbornou otázkou, ke které měly obecné soudy povinnost vyžádat znalecký posudek. Přestože jej stěžovatel ve svém podání ke Krajskému soudu v Brně navrhoval, nebyl odvolacím soudem akceptován. Obecné soudy dospěly k nesprávnému závěru o nesouhlasu stěžovatele s výkonem nabízených prací. Stěžovatel tvrdil, že práci vždy po jejím přidělení konal a zásadně jí neodmítal. Jeho námitky se týkaly vždy jen obsahu návrhu pracovní smlouvy, nikoli výkonu určité práce. Stěžovatel mínil, že s ním byla uzavřena konkludentně nová pracovní smlouva, byť uzavřená v ústní formě, což vyplynulo i z výslechu svědka Čumplíka a zejména z označení platového výměru ze dne 1. 1. 1995, které bylo obecnými soudy konstatováno za administrativní nedopatření. II. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 49 C 41/94, z něhož zjistil následující: Stěžovatel se původní žalobou domáhal, aby bylo soudem určeno, že výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. d) zákon č. 65/1965 Sb., kterou mu dal žalovaný dopisem ze dne 21. 10. 1994, je neplatná, a to pro nedostatek souhlasu s jeho propuštěním ze strany příslušného správního orgánu. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 1. 1995 č. j. 49 C 41/94-19 žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že tento souhlas byl žalovanému udělen až po skončení pracovního poměru. Soud prvého stupně dovodil, že pokud příslušný orgán ve svém rozhodnutí přivolil k výpovědi z jiného důvodu než byl uveden v samotné výpovědi, nejedná se o zřejmou nesprávnost, kterou lze neformálně opravit, neboť citace příslušného důvodu je podstatnou náležitostí výroku správního rozhodnutí. Odvolání žalovaného však Krajský soud v Brně shledal důvodným a usnesením ze dne 20. 9. 1995 č. j. 21 Co 324/95-28 rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně rozsudkem ze dne 12. 12. 1997 č. j. 49 C 41/94-91 soud prvého stupně zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal vyslovení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 21. 10. 1994 danou mu žalovaným (výrok I.) a současně zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném náhrady mzdy ve výši 210.089,10 Kč s příslušnými úroky za blíže specifikovaná období (výrok II.). Pro uvedenou zamítavou část rozhodnutí rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci uložil zaplatit žalovanému částku 15.550,- Kč (výrok III.). V těch částech řízení, v nichž se stěžovatel žalobou domáhal po MUDr. S., Ing. Z. a MUDr. H. náhrady škody vyčíslené částkou 68.004,10 Kč s tím, že tato částka je požadována také po zaměstnavateli, jíž doplnil i požadavkem na splnění povinnosti zaměstnavatele vydat mu potvrzení o změně pracovní smlouvy a platových podmínkách ke dni 30. 5. 1994, eventuelně do 17. 10. 1994, Městský soud v Brně řízení zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Z. P. přiznal odměnu ve výši 29.650,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 28. 5. 2002 č. j. 21 Co 176/1998-161 potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v zamítavém výroku o určení neplatnosti výpovědi (výrok I.), a vzhledem ke změně žaloby o náhradu mzdy ve výši 534.194,90 Kč s příslušnými úroky z prodlení z jednotlivých měsíčních náhrad po formální stránce změnil (obsahově potvrdil) napadené rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku II. (výrok II.). Ve výrocích, kterými soud prvého stupně v části řízení zastavil, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o odměně zástupce, odvolací soud rozhodnutí soud prvého stupně zrušil a v tomto rozsahu jej vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení (výrok III.). K žádosti zástupce stěžovatele o připuštění dovolání rozhodl tak, že dovolání se proti rozsudku odvolacího soudu nepřipouští (výrok IV.). Dovolání proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006 č. j. 21 Cdo 385/2006-230 zamítnuto. Dovolací soud shledal rozsudek odvolacího soudu ve věci samé z hlediska uplatněných důvodů správným a nezjistil, že by napadené rozhodnutí bylo postiženo vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. III. Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i prostudováním příslušného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy. Stěžovatel primárně vznesl námitky proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. Ve své ústavní stížnosti v podstatě zopakoval argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, a po Ústavním soudu tak požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Jak ale plyne z ustálené r