II.ÚS 855/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 855/08 ze dne 31. 3. 2010 N 71/56 SbNU 811 K vyloučení přepjatého formalismu při posuzování dovolacích důvodů soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 31. března 2010 sp. zn. II. ÚS 855/08 ve věci ústavní stížnosti B. D. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 č. j. 7 Tdo 8/2008-945, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání směřující do výroku o trestu, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2007 č. j. 7 To 195/2007-918, kterým byl zrušen rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 11. 2006 č. j. 3 T 6/2002-887, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu. Výrok I. Postupem nerespektujícím příkaz obsažený v čl. 4 Ústavy ČR bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 č. j. 7 Tdo 8/2008-945 porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. III. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2007 č. j. 7 To 195/2007-918 se odmítá. IV. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 11. 2006 č. j. 3 T 6/2002-887 se zamítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. 4. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující další náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v několika aspektech. Obecným soudům vytýkal nepřiměřenou délku celého trestního řízení, když trestní stíhání bylo zahájeno dne 8. 7. 1998 a postupně rozšiřováno tak, že přípravné řízení se protahovalo pro jednotlivé skutky na období od 8. 7. 1998, pro poslední skutek pak od 31. 3. 2000, přičemž stěžovatel na těchto průtazích nenesl nejmenší vinu, jak ostatně ve svých rozhodnutích potvrdily i obecné soudy. V této souvislosti stěžovatel brojil zejména proti postupu krajského soudu, kterému vytýkal, že při svém rozhodování nevzal nikterak na zřetel nepřiměřenou délku trestního řízení a rozhodl se mu uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Na podporu svých tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle citoval judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP") i Ústavního soudu vztahující se k problematice průtahů v řízení. 3. V rozhodnutí krajského soudu, na jehož základě mu byl udělen trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, spatřuje stěžovatel další aspekt porušení svých základních práv, konkrétně čl. 40 odst. 2 Listiny. Dle názoru stěžovatele krajský soud při svém rozhodování porušil zásadu presumpce neviny, když s odkazem na § 34 tr. zák. za přitěžující okolnost v neprospěch stěžovatele považoval souběžně probíhající či již skončená trestní stíhání stěžovatele pro domnělou majetkovou trestnou činnost (odkaz na usnesení Okresního soudu v Jičíně, jímž bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro neúčelnost), z nichž vyvodil závěr, že stěžovatel je odhodlán opatřovat si prostředky nezákonným způsobem i nadále, ačkoliv mu nebyla v těchto řízeních prokázána vina. 4. V neposlední řadě stěžovatel porušení svých základních práv spatřoval ve způsobu, jakým rozhodl Nejvyšší soud o jím podaném dovolání. Stěžovatel konstatoval, že pokud Nejvyšší soud odmítl podané dovolání s poukazem na to, že argumentace dovolání směřující proti výroku o trestu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nezaložila jeho přezkumnou povinnost, pak lze poukázat na to, že Ústavní soud po celou dobu existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku čelí velmi restriktivnímu přístupu Nejvyššího soudu k aplikaci této normy. Stěžovatel, za použití citace závěrů z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 715/06 ze dne 10. 5. 2007 (N 78/45 SbNU 203), vyslovil názor, že pokud lze podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. řádu namítat uložení takového druhu či výše trestu, které nejsou připuštěny zákonem, dle logického výkladu tím spíše (a minori ad maius) lze v rámci úvah podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítat přímo rozpor při aplikaci norem ústavních. Interpretace dovolacích důvodů Nejvyšším soudem, pro kterou se dovolacími důvody stěžovatele odmítl zabývat, vybočila dle názoru stěžovatele z mezí ústavnosti, a došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil. 5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, Krajský soud v Plzni i Okresní soud Plzeň-město. 6. Jak Okresní soud Plzeň-město, zastoupený Mgr. Liborem Michalcem, tak i Krajský soud v Plzni, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Marií Ungrovou, ve svých podáních pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí a argumentaci tam uvedenou. Krajský soud nadto konstatoval, že s návrhem stěžovatele se neztotožňuje, neboť má za to, že právo stěžovatele na projednání jeho trestní věci v přiměřené lhůtě se žádným extrémním způsobem nedostalo do rozporu s právem České republiky, a z napadeného rozsudku je zřejmé, že délka řízení byla odvolacím soudem při ukládání trestu ve prospěch stěžovatele zohledněna. 7. Nejvyšší soud, zastoupený předsedou senátu JUDr. Michalem Miklášem, se ve svém podání blíže vyjádřil k námitkám stěžovatele směřujícím konkrétně proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Konstatoval, že si je plně vědom své ústavní povinnosti k ochraně základních práv a svobod v případě, že tato byla soudy v původním řízení porušena, nicméně v posuzovaném případě porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces neshledal. Dovolání stěžovatele bylo zaměřeno pouze na dosažení vyšší míry kompenzace délky řízení v uloženém trestu, tj. směřovalo proti nepřiměřenosti uloženého trestu. Takováto námitka u žádného dovolatele nezakládá přezkumnou povinnost dovolacího soudu a ani stěžovatel nemohl být proti ostatním dovolatelům zvýhodněn jen proto, že svoji námitku odvozoval od nepřiměřené délky řízení. Proto nelze souhlasit s námitkou stěžovatele proti velmi restriktivnímu přístupu k aplikaci § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. "Podstatou celé věci je, že se soudy otázkou nepřiměřené délky řízení zabývaly, kompenzovaly ji v uloženém trestu a až poté, co Nejvyšší soud tuto skutečnost zjistil, odmítl dovolání stěžovatele z důvodu uvedených v napadeném rozhodnutí.". Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 8. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno. II. 9. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 3 T 6/2002, který mu byl doručen dne 18. 4. 2008. Následně však byl na základě několika žádostí Okresního soudu Plzeň-město ze dnů 15. 5. 2008, 8. 1. 2009 a 17. 12. 2009 za účelem posouzení žádostí stěžovatele o odklad výkonu trestu a kontroly výkonu trestu opakovaně zasílán zpět okresnímu soudu. Naposledy byl předmětný spis Ústavnímu soudu doručen dne 8. 1. 2010. Z tohoto spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. 10. Poté, co bylo stěžovateli dne 8. 7. 1998 (pro skutek pod bodem 1 výroku), dne 4. 9. 1998 (pro skutky pod body 2, 3, 5 a 6 výroku) a dne 31. 3. 2000 (pro skutek pod bodem 4 výroku) Policií České republiky - Krajským úřadem vyšetřování Plzeň sděleno obvinění a zahájeno trestní stíhání, na jehož základě pak byla dne 21. 1. 2002 státním zástupcem Okresního státního zastupitelství Plzeň-město vznesena proti stěžovateli obžaloba pro spáchání uvedených skutků, byl stěžovatel v záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., v tehdy platném znění. Uvedeného trestného činu se stěžovatel v období od 23. 3. 1994 do 28. 11. 1995 dopustil celkem šesti dílčími útoky, jimiž jako jednatel obchodní společnosti Heros, s. r. o., a obchodní zástupce společnosti Liguet, s. r. o., v souvislosti s leasingovými smlouvami, zčásti sám (viz bod