II.ÚS 861/15

Dne 23. 3. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byl porušen zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti účastníků soudního řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a princip vázanosti soudu zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Stěžovatelka uvádí, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se domáhala ochrany proti postupu, kdy žalovaná (společnost Skanska, a. s.) jako objednatel ze smlouvy o dílo nezaplatila cenu díla, na kterou naopak započetla smluvní pokuty. Podle stěžovatelky je ovšem sporné, zda na tyto pokuty vůbec existuje právní nárok a zda je v právních vztazích přípustné, aby smluvní pokuta zajišťující povinnost vyjádřenou v hodnotě desetitisíců narostla do vzájemných nároků v řádu milionů korun. Stěžovatelka v této souvislosti nesouhlasí s úvahou Nejvyššího soudu, že po započtení nároků na smluvní pokutu již nelze napadat její důvodnost nebo výši. Stěžovatelka popisuje, proč údajně nemohlo dojít k započtení smluvních pokut oproti jí nárokované ceně za dílo. Některé smlouvy, od nichž je odvozována smluvní pokuta žalované, jsou totiž absolutně neplatné pro neurčitost, jindy je výše smluvní pokuty v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku či zápočet provedený žalovanou je pro stěžovatelku nesrozumitelný.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud především uvádí, že tato postrádá jakoukoliv ústavněprávní dimenzi a omezuje se v podstatě jen na popis skutkových okolností případu a na polemiku s postupem a výkladem podústavního práva, provedeného obecnými soudy. Právě na tyto případy však dopadá výše zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Vedle toho je třeba zdůraznit, že obecné soudy se se všemi námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly. Pokud stěžovatelka tvrdí, že jedna ze smluv uzavřených mezi ní a žalovanou je absolutně neplatná pro neurčitost, pak již v předchozím řízení bylo zdůrazněno, že se jedná o tzv. rámcovou smlouvu, v níž se detailní úprava některých aspektů z povahy věci ani nepředpokládá. Není rovněž správné tvrzení stěžovatelky, že smluvní pokuty uplatněné vůči ní odporují zásadám poctivého obchodního styku, neboť se pohybují v řádech milionů korun, kdežto smlouvy, z nichž teprve jsou tyto pokuty dovozovány, odpovídají řádům desítek tisíc korun. Stěžovatelka totiž opomíjí, že hodnota zakázky mezi ní a žalovanou dosahovala celkové výše třinácti milionů korun.

Pokud Nejvyšší soud ve stěžovatelkou napadeném usnesení vychází ze svého rozsudku ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 1007/2006 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz), podle něhož moderace smluvní pokuty je možná v případě pohledávek, které nezanikly v důsledku započtení, pak nutno zdůraznit, že konkrétně tento závěr byl posuzován Ústavním soudem v řízení o jiné ústavní stížnosti a byl shledán z ústavního hlediska jako akceptovatelný (srov. k tomu například usnesení ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 839/06; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz). Lze si sice představit i situaci, v závislosti na konkrétních okolnostech případu, kdy by se aplikace tohoto jednoznačného závěru Nejvyššího soudu mohla jevit jako příliš formalistická (a ve svých důsledcích i nespravedlivá), nicméně to není případ stěžovatelky. V nyní projednávaném případě totiž stěžovatelka dlužila mimo jiné svým subdodavatelům (mnohdy živnostníkům), a tito své pohledávky postoupili na žalovanou, k níž měli obchodně-ekonomický vztah.

Konečně, tvrdí-li stěžovatelka, že některé zápočty provedené žalovanou pokládá za nesrozumitelné - aniž by se ovšem alespoň pokusila kvalifikovaně vysvětlit proč - pak nezbývá, než odkázat na podrobné odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, kde jsou vztahy mezi jednotlivými pohledávkami detailně popsány.

Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.