Ústavní soud II.ÚS 882/24

Dne 28. 3. 2024 Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele, v níž uvádí, že dosud nebylo vydáno osvědčení podle zákona č. 87/1991 Sb. ani rozhodnutí, kterým by byly odstraněny následky prodlení v délce cca 35 let.

Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Kromě jiných vad podání je třeba uvést, že stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel se na něj opakovaně obrací s ústavními stížnostmi, aniž by byl zastoupen advokátem. Stěžovatel byl v minulosti opakovaně poučen, že advokátem musí být zastoupen již v okamžiku podání ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud pro řízení před Ústavním soudem zástupce neustanovuje.

Na nedostatky byl stěžovatel opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí takto vadné ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 1893/15, IV. ÚS 1446/15 či I. ÚS 2065/15).

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučit účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem. Teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, se vůči stěžovateli vyvozují nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli vědomí o náležitostech kvalifikovaného podání, jeví se setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení jako postup neefektivní a přehnaně formalistický.

Proto Ústavní soud za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, stejně jako v mnoha dalších věcech stěžovatele (srov. např. usnesení IV. ÚS 2353/22 nebo I. ÚS 1757/19).