II.ÚS 913/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 913/09 ze dne 4. 8. 2010 N 154/58 SbNU 311 K povinnosti obecných soudů náležitě zkoumat odpovědnost daňového poradce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 4. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 913/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. V. Ch. proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1020/2006 ze dne 16. prosince 2008, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 251/2005 ze dne 5. října 2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 199/2003 ze dne 1. března 2005, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi 61 922 Kč z titulu náhrady škody způsobené při výkonu daňového poradenství, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení a JUDr. S. N. jako vedlejšího účastníka řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1020/2006 ze dne 16. prosince 2008, rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 251/2005 ze dne 5. října 2005 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 199/2003 ze dne 1. března 2005 se ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností podanou v elektronické podobě a k poštovní přepravě dne 14. dubna 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž mu bylo rozsudkem soudu prvního stupně (vázaného názorem odvolacího soudu) uloženo zaplatit 61 922 Kč vedlejšímu účastníkovi řízení z titulu náhrady škody způsobené při výkonu daňového poradenství, rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a rozsudkem dovolacího soudu bylo zamítnuto dovolání stěžovatele. Je toho názoru, že dovolací soud porušil zásadu rovného postavení účastníků podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava") a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože odmítl zkoumat správnost procesní obrany stěžovatele, a tím i jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že jako daňový poradce zaslal vedlejšímu účastníkovi řízení od srpna do října 1993 tři dopisy, v nichž mu na jeho žádost vyložil zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Konkrétně se jednalo o to, že vedlejší účastník řízení uzavřel nájemní smlouvu a stěžovatel mu poradil, že při účtování v soustavě jednoduchého účetnictví je nutné respektovat časové rozlišení, tedy že je nutné jednorázový příjem z pronájmu rozúčtovat do období, s nímž časově souvisí. Vedlejší účastník řízení se tím řídil, avšak správce daně tento výklad zákona nesdílel a platebními výměry doměřil daň a posléze penále. Požadovaná náhrada škody tedy spočívala ve vyměřeném a posléze zaplaceném penále. 3. V ústavní stížnosti je konkrétně namítáno, že dovolací soud nerespektoval kogentní normy a jeho interpretace je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a jde proto o svévolné rozhodnutí. Stěžovatel namítá, že jím vyložený právní stav daňové legislativy byl správný a správce daně se zmýlil, navíc správce daně nebyl oprávněn daň vyměřit i proto, protože nájemní smlouva byla neplatná pro absenci souhlasu obecního úřadu. S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 91/98 (N 101/12 SbNU 57) má za to, že posledně uvedená okolnost působí absenci příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a škodou způsobenou vedlejšímu účastníkovi řízení. Dovolací soud si však naznačené otázky zjednodušil tím, že odpovědnost stěžovatele označil za objektivní (s čímž část odborné veřejnosti nesouhlasí) a způsobení škody považoval za prokázané existencí platebního výměru správce daně, který nebyl zrušen, a proto z něj podle § 135 odst. 2 občanského soudního řádu musí obecné soudy vycházet. Uvedený platební výměr byl však vydán v řízení, jehož se stěžovatel neúčastnil a vedlejší účastník řízení v něm byl pasivní. Proto a s ohledem na zásadu res inter alios iudicatae alii non praejudicant (resp. ... nullum aliis praeiudicium faciunt in Ulpianus, D 48, 2. 7. 2, věci rozhodnuté mezi jinými nejsou předběžným rozhodnutím pro jiné) není možné bez dalšího vycházet z předmětného platebního výměru. Namísto toho, aby dovolací soud zaujal stanovisko, zda rady stěžovatele vystihují právní stav či nikoliv, uchýlil se k obecným právním úvahám o tom, jaké jsou důsledky porušení povinností vyplývajících ze zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů. II. Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení 4. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 5. Nejvyšší soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Uvedl, že stěžovatel opakuje argumentaci uplatněnou již v dovolacím řízení, s níž se dovolací soud vypořádal v napadeném rozhodnutí, na něž odkázal. Poukázal na koncepci odpovědnosti daňového poradce jako odpovědnosti objektivní a na její předpoklady. Je povinností daňového poradce poskytnout takové rady, jež jsou v souladu se zákonem a které vedou ke správnému daňovému přiznání. Stane-li se naopak daňové přiznání v důsledku rady daňového poradce vadným, jde o porušení povinnosti daňového poradce. Stěžovatel v ústavní stížnosti neupřesnil, v čem měl dovolací soud porušit zákon nebo ústavní pořádek. 6. Městský soud v Praze k ústavní stížnosti namítl, že není účastníkem řízení, protože v ústavní stížnosti je uveden jako účastník řízení výslovně pouze dovolací soud. Pro případ, že by Ústavní soud tento názor nesdílel, zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 7. Obvodní soud pro Prahu 7 rekapituloval, že žalobě bylo vyhověno pro zjištění, že stěžovatel sdělil žalobci, že je nutné respektovat časové rozlišení a na základě toho vznikla žalobci škoda. Na základě rady stěžovatele jako daňového poradce došlo k porušení povinnosti daňového poradce, s níž je spojena objektivní odpovědnost za škodu. Žalobci tím vznikla škoda ve výši vyměřeného penále z nezaplaceného rozdílu daně z příjmu. Tím je dána příčinná souvislost mezi činností stěžovatele a vznikem škody. 8. Vedlejší účastník řízení navrhl zamítnutí, eventuálně odmítnutí ústavní stížnosti. Poukazuje na to, že stěžovatel pouze opakuje své argumenty, s nimiž se obecné soudy beze zbytku vypořádaly, a to, že byly důkazy posouzeny a vykládány odlišně, není porušením práva na spravedlivý proces. Vedlejší účastník řízení je dále toho názoru, že procesní obraně stěžovatele byla ze strany soudů věnována náležitá pozornost (odkazuje na poslední odstavec strany 5 rozsudku dovolacího soudu). K tomu dodává, že v souvisejícím daňovém řízení mu stěžovatel neposkytl žádnou pomoc, ačkoliv ji od něj žádal a očekával. Rozhodnutí o dodatečném doměření daně, které doposud nebylo zrušeno, je veřejnou listinou, z níž byly obecné soudy povinny vycházet ve vztahu k existenci daňové povinnosti vedlejšího účastníka řízení. Považuje za nesprávný názor stěžovatele, že by jakékoliv správní rozhodnutí mohlo být přezkoumáváno zcela libovolně, mimo správní soudnictví. Má za to, že bylo prokázáno, že stěžovatel mu poskytl radu, jež vedla k dodatečnému doměření daně a následně i penále. Stěžovatel má odpovědnost objektivní a není pravda, že stěžovatel svoji povinnost řádné porady neporušil. III. Skutková východiska 9. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 199/2003 a z něj zjistil, že si vedlejší účastník řízení na základě inzerátu v periodiku Profit vyžádal v roce 1993 službu kanceláře JUDr. J. K., komerčního právníka, označenou Juris Fax servis. Vedlejšímu účastníkovi řízení šlo o zjištění jeho daňové povinnosti plynoucí z toho, že v uvedeném roce ve čtyřech splátkách přijal nájemné za pronájem své nemovitosti na 30 let. Stěžovatel jako daňový poradce mu na základě toho poskytl radu, že je (stručně řečeno) třeba tento příjem časově rozlišit, tedy zdanit poměrné částky přijatého nájemného v příslušných letech trvání nájmu. V souladu s touto radou podal stěžovatel daňové přiznání k dani z příjmu za rok 1993. V únoru a březnu 1996 proběhla u vedlejšího účastníka řízení daňová kontrola mimo jiné ohledně zdaňovacího období roku 1993. Při ní bylo konstatováno, že časové rozlišení shora uvedeného příjmu nebylo možné s ohledem na § 5 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, protože vedlejší účastník řízení účtoval v soustavě jednoduchého účetnictví. Na základě toho byly správcem daně zvýšeny přiznané příjmy stěžovatele v roce 1993. V důsledku toho a v důsledku snížení uznaných výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů mu byla dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu ve Svitavách č. 164/96/2/DPFO ze dne 24. května 1996 za rok 1993 dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob ve výši 608 498 Kč. Tato dodatečně vyměřená daň byla vedlejším účastníkem řízení uhrazena postupně v osmnácti sp