Ústavní soud II.ÚS 932/26

Ústavní soud obdržel dne 8. 4. 2026 ústavní stížnost stěžovatele, jíž brojí proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami.

Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek pro řízení před Ústavním soudem podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že nejsou dány.

Stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již dříve obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností trpící stejnou vadou (věc vedená pod sp. zn. I. ÚS 173/25). V uvedené věci byl stěžovatel výzvou ze dne 24. 1. 2025 mimo jiné upozorněn, že v souladu s § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu musí být jako účastník v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (včetně sepsání samotné ústavní stížnosti), a to na základě plné moci, v níž je výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem. Současně byl informován, že byl-li by při hledání advokáta neúspěšný nebo mu to jeho poměry neumožňují, lze požádat Českou advokátní komoru o určení advokáta.

Stěžovatel přesto v nynější věci opětovně volí postup, kterým nerespektuje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl poučen o tom, jaké náležitosti má ústavní stížnost mít, a to včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem již při jejím podání.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Smyslem výzvy podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučit účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem. Teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace, poskytnuté v předchozí výzvě ze dne 24. 1. 2025 (tedy v nedávné době), byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli vědomí o náležitostech kvalifikovaného podání, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický. Jinými slovy v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se téhož poučení dostávalo totožnému navrhovateli opakovaně, byl-li již dříve o nezbytných náležitostech podání k Ústavnímu soudu poučen. Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze dne 14. 3. 2024 ve věci Horyna proti České republice, č. stížnosti 6732/20, takovou praxi z hlediska povinností státu vyplývajících z Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod akceptoval. Stěžovateli s ohledem na uvedené poučení musí být tato praxe Ústavního soudu bezpečně známa.

Podle Ústavního soudu byl stěžovatel dostatečně seznámen s požadavky na zahájení řízení, další poučování nelze považovat za efektivní, proto Ústavní soud za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh odmítl.