Ústavní soud II.ÚS 959/21 – Přestupky právnických a podnikajících fyzických osob

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, v záhlaví uvedeným rozhodnutím České inspekce životního prostředí byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání správního deliktu poškození skupiny dřevin rostoucích mimo les podle § 88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 30. 6. 2017, a byla jí uložena pokuta ve výši 150 000 Kč. K odvolání stěžovatelky Ministerstvo životního prostředí v záhlaví uvedeným rozhodnutím uloženou pokutu snížilo na 90 000 Kč a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdilo. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu proti uvedeným správním rozhodnutím; kasační stížnost stěžovatelky byla Nejvyšším správním soudem v záhlaví uvedeným rozsudkem taktéž zamítnuta.

Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se správní orgány a správní soudy, zejména Nejvyšší správní soud, nevypořádaly s jejími námitkami uplatněnými v posuzovaném řízení, svá rozhodnutí tak založily na nepřezkoumatelných skutkových zjištěních a právních posouzeních. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud nesprávně interpretoval její námitky a ve výsledku je tak posoudil zjevně chybně. Stěžovatelka má za to, že závěr správních orgánů, že samotným ořezem dřevin došlo k poškození a ničení stromů ve smyslu § 7 zákona o ochraně přírody a krajiny je formalistický. Není-li následkem zásahu do dřevin podstatné nebo trvalé snížení jejích ekologických nebo společenských funkcí, nemohlo dojít ke spáchání správního deliktu podle § 88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny. Dále stěžovatelka brojí proti tomu, že správní soudy neprovedly k důkazu stěžovatelkou pořízené fotografie z let 2016, 2017 a 2018, které dle stěžovatelky vyvrací závěry odborného posouzení Agentury ochrany přírody a krajiny (dále jen "AOPK"); odborné posouzení AOPK považuje stěžovatelka za neúplné.

Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, resp. správních orgánů, která vedla již v předchozím řízení. Se stěžovatelčinými argumenty se Nejvyšší správní soud vypořádal již v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se podrobně zabýval všemi důvody namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze; potvrdil nadbytečnost návrhu na provedení důkazu fotodokumentací předmětných dřevin z roku 2016, 2017 a 2018 a vysvětlil podstatu dispoziční zásady správního soudnictví a s tím související požadavky kladené na žalobní bod. Ústavní soud závěry správních soudů shledává udržitelnými. Na ústavní rovině žádné vady neshledal, stěžovatelka ostatně ani žádnou ústavněprávní argumentaci neuvádí.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.