II.ÚS 972/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 972/18 ze dne 9. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Terezy Eger, zastoupené Alexanderem Petričkem, advokátem se sídlem Chrastavská 27, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 12. 2017 č. j. 30 Co 268/2017-106, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení a Michaela Hrušky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a předloženého spisu Ústavní soud zjistil, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 16 C 267/2016 se stěžovatelka domáhala, aby byla vedlejšímu účastníkovi (jejímu otci) uložena povinnost hradit jí počínaje dnem 1. 9. 2016 výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně. Svůj návrh odůvodnila tak, že je pro akademický rok 2016-2017 přijata ke studiu na Univerzitě Northampton ve Velké Británii. Za studium hradí částku 4 000 liber ročně splatnou ve třech splátkách. Dále hradí též poplatek za ubytování ve výši 300 liber a letenky z a do Velké Británie. 2. Okresní soud svým rozsudkem ze dne 24. 7. 2017 č. j. 16 C 267/2016-87 stanovil vedlejšímu účastníkovi povinnost přispívat na výživu stěžovatelky s účinností od 1. 10. 2016 částku 2 500 Kč měsíčně a ve zbytku návrh stěžovatelky zamítl. Dospěl totiž k závěru, že došlo k obnovení již zaniklé vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka ke stěžovatelce. Vzal přitom v úvahu zejména skutečnost, že mezi ukončením střední školy a nástupem stěžovatelky na vysokou školu neuběhla delší doba, že stěžovatelka dosahovala již na střední škole vynikajících studijních výsledků, že se po dokončení střední školy věnovala humanitární činnosti a zapsala se ke studiu na vysoké škole, kde studuje obor, který navazuje jak na její předchozí humanitní vzdělání, tak i na její dosavadní humanitární činnost. Výživné ve výši 5 000 Kč nepovažoval však soud za přiměřené možnostem a majetkovým poměrům vedlejšího účastníka, proto mu uložil hradit výživné ve výši 2 500 Kč, které sice zcela neodpovídá potřebám stěžovatelky, ale je v možnostech a schopnostech žalovaného. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, kterým napadla výrok II., jímž okresní soud částečně zamítl její žalobu a výrok III., jímž rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť stanovené výživné považovala za nepřiměřeně nízké. 4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 6. 12. 2017 č. j. 30 Co 268/2017-106 napadené výroky rozsudku okresního soudu potvrdil. Dospěl přitom k závěru, že k obnovení vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce nedošlo, neboť stěžovatelka již v minulosti prokázala schopnost sama se živit. Krajský soud uzavřel, že studium stěžovatelky nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, neboť nebyla dána časová návaznost mezi ukončeným středoškolským vzděláním a pokračováním studia na vysoké škole. Prodleva mezi ukončením střední školy a nástupem na vysokou školu trvala téměř 2,5 roku, přičemž v součtu 1 rok a 6 měsíců byla stěžovatelka evidována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, 6 měsíců strávila na humanitární akci v Indii a 4 měsíce byla zaměstnána jako pokladní v Tescu. Takové počínání stěžovatelky vyhodnotil krajský soud tak, že zůstala ve vztahu k získání vyššího vzdělání zcela pasivní. 5. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku krajského soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svého práva spatřuje ve skutečnosti, že krajský soud v její věci nesprávně aplikoval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/13 ze dne 25. 3. 2014, neboť ona středoškolská studia ukončila v řádném termínu, střední školu neopakovala a ani její studium na vysoké škole nelze hodnotit jako pouhé "hledání životní cesty" a pokus "prodloužit si mládí". 6. Ústavní soud v souladu s § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval krajský soud a také vedlejšího účastníka, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že navzdory argumentaci stěžovatelky na svém právním názoru trvá a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále poukázal na to, že podle jeho názoru by měla být ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny jí dostupné procesní prostředky ochrany (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Měla totiž k dispozici mimořádný opravný prostředek, který nevyužila. Krajský soud však již tento opravný prostředek blíže nespecifikoval. Vedlejší účastník na výzvu ústavního soudu nereagoval a k ústavní stížnosti se nevyjádřil. Stěžovatelka, které bylo vyjádření krajského soudu zasláno k replice, Ústavnímu soudu sdělila, že nesouhlasí s názorem o nepřípustnosti ústavní stížnosti. Podle § 238 o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku, nejde-li o manželské majetkové právo. Část druhá občanského zákoníku upravuje rodinné právo, jehož součástí jsou i ustanovení o vyživovací povinnosti. Stěžovatelka proto svou ústavní stížnost považuje jak za přípustnou, tak i za důvodnou. 7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 an. zákona o Ústavním soudu. 8. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti namítal, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala (blíže nespecifikovaný) mimořádný opravný prostředek, který měla k dispozici. Ústavní soud v tomto směru podotýká, že se s tímto názorem krajského soudu nemůže ztotožnit. Stěžovatelka totiž svou stížnostní argumentací míří k nápravě právních vad (excesu při interpretaci podústavního práva) napadeného rozhodnutí krajského soudu. K odstranění těchto vad v rámci civilního procesu tradičně slouží dovolání, avšak to je v tomto případě ex lege nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Ostatně, krajský soud též dospěl k totožnému závěru v rámci poučení, které dal účastníkům řízení ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Žaloba na obnovu řízení ani žaloba pro zmatečnost (§ 228 an. o. s. ř.) pak s ohledem na namítané vady nepřicházejí v úvahu již vůbec. Ústavní stížnost tak představuje jediný opravný prostředek, který má ještě stěžovatelka k dispozici. Ústavní soud tedy uzavírá, že ústavní stížnost je tudíž přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). II. 9. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a obsahem spisového materiálu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud ustáleně judikuje, že v řízení o ústavní stížnosti je jeho úkolem ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Výklad zákonných a podzákonných právních norem, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo výklad, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody. 11. V nyní projednávaném případě stěžovatelka argumentuje porušením práva na spravedlivý proces. K tomu Ústavní soud nejprve v obecnější rovině uvádí, že právo na spravedlivý proces má v demokratické společnosti výsadní postavení a záruka spravedlivého procesu patří k základním principům každé demokratické společnosti. Bez garancí spravedlivého procesu by totiž jakákoliv ochrana práv byla iluzorní, neboť by jednotlivec neměl zajištěn způsob, jak dosáhnout ochrany vůči veřejné moci. V judikatuře Ústavního soudu bylo toto právo dále hlouběji rozvedeno tak, že právu na spravedlivý proces odpovídá zejména právo na (a) soud, respektive na přístup k soudu, (b) zákonem stanovený postup a upravený proces, (c) spravedlivé rozhodnutí, (d) efektivní prostředky nápravy a (e) nárok na náhradu za nespravedlivé rozhodnutí [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2