II.ÚS 997/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 997/07 ze dne 21. 4. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem sídlem Krkonošská 16/2001, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007 č. j. 32 Odo 1745/2006-311, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2006 č. j. 8 Cmo 429/2005-290 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2005 č. j. 54 Cm 42/2005-229, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včasnou ústavní stížností ze dne 20. 4. 2007, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů. Stěžovatel je přesvědčen, že v rozhodování těchto soudů došlo opakovaně k pochybením, která ho poškodila v jeho právu na spravedlivý proces a neposkytla mu ochranu jeho práv. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy nesprávně právně posoudily rozhodné skutečnosti a též tyto nedostatečně zjistily, a to především proto, že nepřipustily provedení důkazů navrhovaných stěžovatelem, které by vyvrátily tvrzení vedlejších účastníků vedoucích k neúspěchu stěžovatele. V další části návrhu popsal stěžovatel skutečnosti, jejichž nesprávným posouzením obecnými soudy se cítí být poškozen. Stěžovatel namítá, že předmětem smlouvy uzavřené s vedlejšími účastníky bylo předání a převzetí produkce zcela speciálních vegetariánských výrobků vedlejších účastníků stěžovatelem v rozsahu předaných receptur. Předmětem smlouvy dle stěžovatele tedy nebyl převod celé živnosti, ale jen část činnosti a produkce vedlejšího účastníka. Ukončení této produkce (ve smlouvě označeno jako "speciálních výrobků") bylo tzv. rozvazovací podmínkou, která pak vedla k ukončení i platby renty, kterou se stěžovatel dle smlouvy zavázal platit vedlejším účastníkům ze zisku z prodeje těchto produktů. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil svůj nesouhlas právě s výkladem obecných soudů ohledně naplnění této rozvazovací podmínky, který považuje za absurdní a nepřijatelný. Dle stěžovatele z formulace ve smlouvě uvedené plyne, že má jít o likvidaci v určitém (předmětem smlouvy vymezeném) rozsahu, a nikoliv o likvidaci živnosti celé, jak konstatovaly obecné soudy. Pokud byla stěžovatelem převzata od vedlejšího účastníka jeho produkce vegetariánských výrobků jen pro doplnění a rozšíření sortimentu ostatní vegetariánské produkce stěžovatele, nelze rozumně předpokládat, že by při uzavření smlouvy byl stěžovatel vážně srozuměn s takovým výkladem, že se bude moci "zbavit" takto nejistého závazku jen tehdy, že by ukončil své dosti úspěšné podnikání, tj. provedl likvidaci živnosti v činnosti výroba vegetariánských výrobků. Dle stěžovatele bylo namístě zjistit, zda byly výrobky podle receptur vedlejších účastníků podstatně odlišné od ostatní produkce stěžovatele a kdy také stěžovatel ukončil jejich výrobu. Soudy rovněž nevzaly v úvahu nekvalitní předání receptur, které by potvrdily navrhované svědecké výpovědi, jejichž provedení soudy nepřipustily. Vedlejší účastník se dle stěžovatele žalobou domáhal, aby pobíral rentu bez ohledu na to, zda výrobky dle jeho receptu jsou skutečně vyráběny. Stěžovatel má však za to, že jednal správně a podle smlouvy, pokud ukončil platbu renty vedlejším účastníkům poté, co ukončil výrobu předmětných produktů. Je pak vedlejší, jestliže svůj krok (ukončení výroby) dal na vědomí vedlejším účastníkům přesně formulovanou výpovědí nebo jakkoli jinak. Z příslušného spisu Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze jako odvolací soud napadeným rozsudkem ze dne 13. 7. 2006 č. j. 8 Cmo 429/2005-290 výrokem I. bod a) potvrdil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2005 č. j. 54 Cm 42/2005-229 v jeho výroku I., co do povinnosti stěžovatele (žalovaného) zaplatit vedlejším účastníkům (žalobcům) částku 910.874,10 Kč s 14,5 % úrokem z prodlení z blíže specifikovaných částek za uvedená období, a výrokem I bod b) co do částky 98.246,10 Kč s příslušným úrokem za uvedená období rozsudek soudu prvého stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. téhož rozsudku odvolací soud změnil rozsudek soudu prvého stupně v jeho výroku II. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejším účastníkům částku 240.474,90 Kč s příslušným úrokem za uvedená období, když soud prvého stupně původně tento nárok zamítl. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně ohledně částky 98.246,10 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť v tomto rozsahu vzali vedlejší účastníci svoji žalobu v průběhu řízení zpět a stěžovatel se zpětvzetím souhlasil. Soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích vycházely ze závěru uvedeného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004 č. j. 32 Odo 215/2004-195, že smlouva uzavřená mezi vedlejšími účastníky jako převodci a stěžovatelem a E. P. jako nabyvateli dne 16. 6. 1995, jejímž předmětem byl závazek vedlejších účastníků ukončit svoji živnost spočívající v produkci vegetariánských potravinářských výrobků s tím, že pokračovatelem této činnosti budou nadále nabyvatelé, je smlouvou uzavřenou na dobu neurčitou. Zatímco soud prvého stupně dospěl k závěru, že došlo k zániku této smlouvy dnem 30. 6. 1998 na základě výpovědi dané stěžovatelem a E. P. podle § 582 odst. občanského zákoníku dopisem ze dne 29. 1. 1998 a že do 30. 6. 1998 jsou nároky vedlejších účastníků oprávněné, odvolací soud po opakování dokazování dopisy ze dne 29. 1. 1998 a 8. 12. 1997 a výkladem projevu vůle, jež byl obsahem těchto dopisů, dospěl k závěru, že k výpovědi předmětné smlouvy nedošlo. Odvolací soud dále dovodil, že k zániku práv a povinností z uvedené smlouvy nedošlo ani naplněním rozvazovací podmínky, neboť v rozhodném období nenastala skutečnost předvídaná v článku III. této smlouvy vedoucí k zániku smlouvy na základě rozvazovací podmínky, a to likvidace živnosti stěžovatele v činnosti, která byla předmětem dané smlouvy. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, přičemž jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu a současně namítal vadu řízení pro neúplnost dokazování, jež mohla mít zásadní význam pro výsledek sporu. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2007 č. j. 32 Odo 1745/2006-311 dovolání směřující proti výroku II., kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně, zamítl, a ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Předně z odkazem na svoji ustálenou judikaturu konstatoval, že pokud stěžovatel napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v části výroku, jímž odvolací soud řízení zastavil, pak je v tomto rozsahu dovolaní stěžovatele zjevně subjektivně nepřípustné, a jako takové jej proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) občanského soudního řádu odmítl. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé v části výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ohledně povinnosti zaplatit vedlejším účastníkům částku 910.874,10 Kč s příslušným úrokem, po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud neřešil v této části otázku, jež by byla v rozporu s hmotným právem, a pokud jde o namítané posouzení splnění rozvazovací podmínky, dovolací soud poukázal na své předchozí rozhodnutí v dané věci, v němž konstatoval, že odvolací soud přijal správný závěr vycházeje ze zjištění, že v předmětné smlouvě uvedená skutečnost "likvidace živnosti nabyvatele v činnosti, která byla předmětem smlouvy", nenastala, a proto případnou částečnou změnu receptur nelze považovat za ukončení živnosti, vyplývalo-li ze skutkových zjištění, že předmětem podnikání na základě živnostenského oprávnění byla živnost "výroba a prodej sojových výrobků", jež zahrnovala v rámci této volné živnosti možnost uskutečňovat nejen činnost, která byla předmětem smlouvy v čl. I., tj. produkci vegetariánských potravinářských výrobků. Dovolací soud dále konstatoval, že dovolaní je v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvého stupně, přípustné, není však důvodné. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že k výpovědi předmětné smlouvy ve smyslu uvedeného ustanovení § 582 odst. 2 občanského zákoníku nedošlo, neboť z dopisu ze dne 29. 1. 1998 nevyplývá výslovný projev vůle stěžovatele směřující k zániku závazku výpovědí. Namítal-li stěžovatel, že se odvolací soud příliš upnul na sdělení stěžovatele v dopise ze dne 29. 1. 1998, v němž stěžovatel vedlejší účastníky informoval o nedostatečném odbytu výrobků podle jejich receptur, což vedlo stěžovatelek ukončení jejich výroby, konstatoval, že se odvolací soud správně zabýval posouzením a výkladem projevu vůle uvedeného v předmětném dopisu, neboť musel posoudit, zda došlo