III.ÚS 1003/22

Ústavnímu soudu bylo doručeno podání označené jako ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatel uvádí, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 T 8/2018, byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a 3 písm. c) a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákona a za to byl odsouzen k úhrnnému a podmíněně odloženému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Protože má za to, že již tento rozsudek pro něj představoval dostačující trest, navrhuje zrušit v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým byl k odvolání státní zástupkyně rozsudek nalézacího soudu zrušen a stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let.

Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat obsahem ústavní stížnosti, musel posoudit, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky řízení. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost byla podána opožděně.

Ustanovení § 72 odst. 3 uvedeného zákona stanoví k podání ústavní stížnosti dvouměsíční lhůtu, běžící od doručení rozhodnutí o posledním (efektivně vyčerpaném) opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Tato lhůta však u ústavní stížností napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2020 zjevně není splněna, když ústavní stížnost byla podána teprve dne 11. 4. 2022.

Ústavní soud navíc z veřejně přístupné databáze https://infosoud.justice.cz/ zjistil, že proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze stěžovatel podal dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 11. 2. 2021, č. j. 11 Tdo 68/2021-1171. Z datace tohoto rozhodnutí je zřejmé, že i když by stěžovatel výslovně napadl toho usnesení Nejvyššího soudu (což však neučinil), byla by ústavní stížnost podána zjevně opožděně.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný, přičemž z důvodu procesní ekonomie stěžovatele nevyzýval k odstraňování vad ústavní stížnosti (zejména absence právního zastoupení), jelikož by to bylo neúčelné. Opožděnost návrhu totiž představuje vadu, kterou odstranit nelze.