III.ÚS 1010/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1010/19 ze dne 17. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. L., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1936/19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. ledna 2019 č. j. 3 Afs 138/2017-49, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím (dodatečným platebním výměrem) Finančního úřadu Brno III (dále jen "správce daně") ze dne 29. 11. 2010 č. j. 227825/10/290911710141 správce daně stěžovateli zvýšil základ daně za zdaňovací období roku 2007 o částku 18 070 653 Kč s odůvodněním, že obchodní společnosti X, jejímž byl stěžovatel společníkem, byla dne 20. 7. 2007 vyplacena společností Allianz pojišťovna, a.s. částka ve výši 36 141 306 Kč jako pojistné plnění a úroky z prodlení, stěžovatel však ve svém daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2007 neuvedl žádný příjem z podílu na zisku obchodní společnosti X. 3. Proti dodatečnému platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že společnost byla ve ztrátě a správce daně měl základ daně snížit. Vedlejší účastník dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal vynaložení jím tvrzených nákladů a neprokázal ani, že částka ve výši 18 070 653 Kč (odpovídající podílu stěžovatele na zisku v obchodní společnosti X) byla zdaněna, když bez předložení účetnictví představuje doložený výkaz zisku a ztráty a rozvaha pouhé tvrzení daňového subjektu v písemné podobě. Jako důkaz nebylo možné osvědčit ani výpověď druhého společníka obchodní společnosti X, L. L., který sice poskytl informace o nákladech společnosti, ale ty ničím nedoložil. S ohledem na nepředložení účetnictví a dalších dokladů vedlejší účastník postupoval podle pomůcek a rozhodnutím ze dne 13. 2. 2015 č. j. 3677/15/5200-10422-702767 změnil rozhodnutí (dodatečný platební výměr) správce daně, že stěžovateli na dani z příjmů za zdaňovací období roku 2007 doměřil daňovou ztrátu ve výši -39 000 Kč, daň ve výši 5 732 444 Kč a současně předepsal penále z doměřené ztráty ve výši 1 950 Kč a penále z doměřené daně ve výši 1 146 488 Kč. 4. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 26. 4. 2017 č. j. 62 Af 47/2015-111 zamítl. Krajský soud konstatoval, že vedlejší účastník správně vyšel z toho, že společnost v daném období nebyla ekonomicky aktivní a neměla ani zásoby ani jiný majetek, což stěžovatel nezpochybňuje. S ohledem na to, že v průběhu daňového řízení nebylo doloženo její účetnictví, vedlejší účastník zrekonstruoval postup, jakým mělo být účtováno o škodě a pohledávce za pojišťovnou, neboť pro zjištění základu daně se vychází z účetnictví (§ 23 odst. 10 zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů). K tomu soud zdůraznil, že vyplacení částky coby pojistného plnění ve výši 36 276 211 Kč v roce 2007 je nepochybně skutečností, která se musela promítnout do účetnictví a ekonomické sféry obchodní společnosti X v roce 2007. Vedlejší účastník tak dospěl ke správnému závěru, že pojistné ve výši 36 276 211 Kč bylo výnosem v roce 2007 a s ohledem na to, že obchodní společnost X nebyla nikterak ekonomicky aktivní a údajné výdaje stěžovatel neprokázal, správce daně zohlednil v základu daně stěžovatele pouze slevu na poplatníka. 5. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 1. 2019 č. j. Afs 138/2017-49 zamítl. Nejvyšší správní soud poukázal na závěry rozsudku krajského soudu ze dne 7. 1. 2014 č. j. 62 Af 59/2012-91, jímž bylo zrušeno první rozhodnutí o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. V tomto rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že se správci daně nepodařilo shromáždit důkazy, z nichž by bylo možné stanovit správnou výši daňové povinnosti stěžovatele, za této situace nebyly splněny podmínky pro vyměření daně dokazováním a nebylo možné postupovat jinak, než stanovit daň postupem dle § 98 daňového řádu, tedy podle pomůcek. Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že vedlejší účastník po vydání zrušujícího rozsudku uložil správci daně důkazní materiál doplnit, za tím účelem správce daně opakovaně vyzýval obchodní společnost X k poskytnutí informací a vydání nebo zapůjčení listin, společnost na tyto výzvy nereagovala a ani stěžovatel v průběhu dalšího řízení žádné další důkazní prostředky nedoložil. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem a vedlejším účastníkem, že číselné údaje v rozvaze a výkazu zisku a ztrát představují pouhá tvrzení daňového subjektu, která nevypovídají o povaze a průběhu konkrétních transakcí stojících v základu těchto údajů. Vedlejší účastník by z těchto tvrzení mohl vycházet jedině tehdy, doložil-li by je stěžovatel účetnictvím obchodní společnosti X nebo jinými důkazními prostředky se stejnou důkazní hodnotou. Daňové orgány k tomu stěžovateli poskytly dostatečný časový prostor, přičemž zcela oprávněně vycházely z premisy, že účetnictví jmenované společnosti musí být jejímu společníkovi dostupné. Stěžovatel žádné relevantní důkazy nepředložil; správci daně dodal jen dva exempláře rozvahy a výkazu zisku a ztráty s navzájem rozdílnými údaji, aniž by však tyto rozdíly přesvědčivě vysvětlil. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem konstatoval, že stěžovatel nedostál své důkazní povinnosti v daňovém řízení, a neunesl tak své důkazní břemeno. Jelikož se správci daně nepodařilo ani při doplnění odvolacího řízení opatřit dostatek podkladů pro stanovení daně dokazováním, a to z důvodů na straně stěžovatele, byl vedlejší účastník oprávněn a zároveň povinen stanovit daň podle pomůcek postupem podle § 98 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu o neunesení důkazního břemene ze své strany, a to zejména s ohledem na zcela zásadní důkaz pro rozhodnutí v projednávané věci - opakovaný svědecký výslech svědka L. L. Stěžovatel upozorňuje, že právě v období, kdy byl uskutečněn první výslech svědka L. L., podal správce daně trestní oznámení adresované orgánům činným v trestním řízení, v němž definoval podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a to vůči osobám stěžovatele i svědka L. L. Stěžovatel zdůrazňuje, že v tomto trestním řízení byla provedena celá řada důkazů, a to včetně opakovaných vyjádření, resp. vypovědí svědka L. L., který předložil rovněž listiny z účetní dokumentace obchodní společnosti X (vedle rozvah a výkazů zisku a ztrát společnosti X pro daná období roku 2006, resp. 2007 např. také inventarizace účtů této společnosti, hlavní knihu společnosti apod., doplněné o odpovídající vysvětlení). Stěžovatel klade otázku, z jakého důvodu tedy nemohl být proveden jediný výslech (byť opakovaný) svědka L. L. v daňovém řízení před správcem daně za situace, kdy úkony obdobného charakteru opakovaně a v mnohem rozsáhlejší míře probíhaly v totožném období před orgány činnými v trestním řízení. Stěžovatel uvádí, že v trestním řízení krajský soud nařídil zpracování revizního znaleckého posudku, znaleckému ústavu bylo uloženo zodpovězení otázek souvisejících se způsoby zaúčtování škody vzniklé obchodní společnosti X v roce 1997, za níž byla této obchodní společnosti vyplacena pojistná částka ve shora označené výši od obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a. s. v roce 2007, neboť zodpovězení těchto otázek (souvisejících se zaúčtováním uvedených položek) shledával krajský soud důležité pro posouzení otázky, v jaké skutečné výši vznikla v této souvislosti daňová povinnost na straně svědka L. L. Ve znaleckém posudku ze dne 19. 10. 2017 se podává, že 1) o manku na zboží vzniklém v roce 1997 a nahlášeném v témže roce jako pojistná událost mělo být účtováno v účetnictví veřejné obchodní společnosti v roce 1997, a to do nákladů, zároveň měla být do výnosů zaúčtována dohadná položka na pojistné plnění ve výši odpovídající podmínkám sjednaným v příslušné pojistné smlouvě, 2) že přijaté pojistné plnění včetně příslušných úroků z prodlení bylo zahrnuto do účetních výkazů obchodní společnosti X, 3) že o přijatém plnění od Allianz pojišťovna, a. s. bylo v roce 2007 účtováno správně - pokud byla dohadná pol