Ústavní soud III.ÚS 1035/25

V návrhu stěžovatele doručeném Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2025 jako odvolání proti usnesení uvedenému v záhlaví, stěžovatel tvrdí, že mu byl nesprávně vyměřen soudní poplatek, když ten měl být 1000 Kč a nikoliv 5 000 Kč, protože se jedná o ochranu proti diskriminaci.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Podání stěžovatele nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, nesplňuje obsahové náležitosti podle § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a je vůbec otázkou, zda se jedná o ústavní stížnost. Podle uvedeného ustanovení je třeba pravdivě vylíčit rozhodující skutečnosti, popř. označit důkazy, jichž se stěžovatel dovolává, tedy předestřít konkrétní argumentaci, v čem stěžovatel spatřuje zásah do ústavně zaručených práv či svobod. Stěžovatel nepředložil žádnou ústavně právní argumentaci, nevylíčil skutkový stav věci, ani není zjevné, čeho se domáhá.

Ústavní soud navíc úřední činností zjistil, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 6. 12. 2024 č. j. 62 Co 482/2024-1107 bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím datové schránky dne 3. 1. 2025, posledním dnem lhůty pro podání ústavní stížnosti byl den 3. 3. 2025.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučit účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem. Teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, se vůči stěžovateli vyvozují nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se totéž poučení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha předchozích případech. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli vědomí o náležitostech kvalifikovaného podání, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení jako postup neefektivní a přehnaně formalistický.

Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel se na něj opakovaně obrací s vadnými ústavními stížnostmi. Na nedostatky byl stěžovatel opakovaně náležitě upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem pro odmítnutí návrhu. Stěžovatel byl poučen o těchto náležitostech ústavní stížnosti např. v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1810/18, III. ÚS 532/20 či IV. ÚS 3497/20. Navzdory uvedenému, a přestože je sám advokátem, a tedy právním profesionálem, nadále volí postup, jenž nesplňuje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli o nich byl Ústavním soudem mnohokrát poučen.

Soudce zpravodaj proto stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zároveň za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh vykazující neodstraněné vady.