III.ÚS 1039/21

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Provedenou lustrací bylo zjištěno, že pod sp. zn. IV. ÚS 1000/21 je evidována ústavní stížnost nezletilých stěžovatelů a první vedlejší účastnice (dále jen "matka") podaná také proti výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu. V ústavní stížnosti je namítáno porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, a dále právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 9. 2020 byli nezletilí stěžovatelé svěřeni do péče matky (výrok I.) a druhému vedlejšímu účastníkovi (dále jen "otec") bylo s účinností od 1. 3. 2018 stanoveno výživné částkou 16 000 Kč pro prvního stěžovatele a částkou 15 000 Kč pro druhého stěžovatele (výrok II.) s tím, že výživné je splatné do každého patnáctého dne v měsíci (výrok III.). Otci bylo dále uloženo doplatit výživné za období od 1. 3. 2018 do 31. 8. 2020 ve výši 312 386 Kč pro prvního stěžovatele a ve výši 285 386 Kč pro druhého stěžovatele do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV.). Dalšími výroky VI. - VIII. byl zamítnut návrh na určení úroků z prodlení, zastaveno řízení o styku otce se stěžovateli a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Proti rozhodnutí Obvodního soudu, a to výrokům o výživném a jeho nedoplatku, podal otec odvolání, o němž rozhodl městský soud napadeným rozsudkem tak, že výroky o výživném změnil jen tak, že otec je povinen platit výživné pro stěžovatele s účinností od 1. 7. 2018 (výrok I.). Výroky o nedoplatku na výživném pak změnil tak, že nedoplatek za období od 1. 7. 2018 do 31. 1. 2021 činí pro prvního stěžovatele 184 576 Kč a pro druhého stěžovatele 160 576 a otec je povinen jej uhradit k rukám matky do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.).

Podáním ze dne 23. 2. 2021 matka stěžovatelů požádala o opravu zjevné nesprávnosti výroku II. napadeného rozsudku o nedoplatku na výživném. Uvedla, že podle jejích výpočtů má správně činit nedoplatek pro prvního stěžovatele částku 311 296 Kč a pro druhého stěžovatele částku 284 296 Kč. Napadeným usnesením městský soud návrh na opravu uvedeného výroku II. zamítl.

Stěžovatelé upozorňují na zásadní vadu výpočtu dlužného výživného, jak jej provedl městský soud. Jasně sice určil základní předpoklad pro výpočet dlužného výživného, období, za které výživné náleží, i co je třeba na závazky otce započíst, rozhodl však zcela mimo úvahy, které sám vymezil. Napadený rozsudek označují za vnitřně rozporný, nepřezkoumatelný a nejasný. Stěžovatelé tak nemají možnost úvahy městského soudu přezkoumat.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti výroku II. napadeného rozsudku městského soudu není přípustná.

Pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že napadený výrok II. rozsudku městského soudu stěžovatelé napadli již v ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 4. 2021 a je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 1000/21. V tomto ohledu se tedy obě ústavní stížnosti "překrývají", neboť směřují proti totožnému rozhodnutí obecného soudu. Podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný, pokud Ústavní soud již v téže věci jedná. V části, v níž je nyní posuzovanou ústavní stížností napadeno totožné rozhodnutí městského soudu jako ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1000/21, je proto nutno ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud se mohl zabývat ústavní stížností toliko v rozsahu, v němž směřovala proti usnesení městského soudu, jímž byl zamítnut návrh na vydání opravného usnesení, konkrétně výroku II. napadeného rozsudku městského soudu. Zatímco návrh byl odůvodněn zjevnou nesprávností uvedeného výroku o nedoplatku na výživném, městský soud dospěl v napadeném usnesení k závěru, že jeho rozsudek vadou ve smyslu § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") netrpí, neboť výrok o nedoplatku výživného byl učiněn na základě výpočtu odvolacího soudu, přičemž postup při výpočtu i výsledné částky na něj navazující vyplývají z odůvodnění rozsudku.

V postupu městského soudu Ústavní soud svévoli ani exces ústavněprávního přesahu nezjistil. Ustanovení § 164 o. s. ř. dopadá na případy, kdy se vyskytnou chyby v psaní a počtech nebo jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo při vyhlášení nebo v písemném vyhotovení rozsudku. Nelze je však aplikovat na případ, kdy účastník fakticky požaduje změnu vyneseného, doručeného a nyní již pravomocného rozsudku proto, že s jeho formulací či obsahem není spokojen. V dané věci je rozhodující, že městský soud svůj postup při výpočtu dlužného výživného ve svém rozsudku odůvodnil, přičemž jeho závěry budou v případě splnění procesních předpokladů předmětem ústavněprávního přezkumu v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1000/21.

Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost v části, v níž je napaden výrok II. rozsudku městského soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako nepřípustná a v části napadeného usnesení městského soudu byla podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.