Ústavní soud III.ÚS 1058/25

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených výroků soudního rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 2. 2024 č. j. 21 C 143/2004-736 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 19 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II až V).

K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek obvodního soudu ve věci samé a ve výroku V o nákladech státu potvrzuje (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až VI). Opravným usnesením městského soudu byla opravena částka uvedená ve výroku III napadeného rozsudku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti napadenému rozsudku městského soudu podala dovolání, což potvrdil také k dotazu Ústavního soudu obvodní soud. Tato skutečnost, stejně tak jako fakt, že o tomto dovolání nebylo doposud rozhodnuto, je patrná i z databáze o průběhu řízení vedené Ministerstvem spravedlnosti (https://infosoud.justice.cz/).

Ústavní soud mimo jiné i v návaznosti na tuto skutečnost nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, podle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11). Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci se může stěžovatelka domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny).

Nebude-li stěžovatelka v předmětném dovolacím řízení ve věci samé úspěšná, nic jí pak nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení u Nejvyššího soudu. Bylo-li by namítáno, že jí v takovém případě hrozí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti nyní napadeným (nákladovým) výrokům rozsudku městského soudu, Ústavní soud připomíná, že podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost (i) proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Vzhledem k tomu, že zákonnost nyní napadených (nákladových) výroků rozsudku městského soudu může záviset na výsledku dovolacího řízení - kdy za situace, že by Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky vyhověl, znovu by městský soud musel řešit nejen meritum věci, ale i otázku nákladů řízení, o kterou jde právě v nyní posuzované věci - musí se výše uvedené závěry vztáhnout i na touto ústavní stížností napadené nákladové výroky rozsudku městského soudu.

Ústavní soud by pak nebyl oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatelky proti nyní napadeným (nákladovým) výrokům rozsudku městského soudu pro opožděnost (shledal-li by Nejvyšší soud dovolání nepřípustným nebo by jej zamítl), neboť to by odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. denegatio iustitiae). Konstatuje-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost by byla zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.