III.ÚS 1075/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1075/09 ze dne 16. 7. 2009 Ústavní stížnost prokurátorky v procesu s Miladou Horákovou a spol.   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. L. P., zastoupené JUDr. Vladimírem Kovářem, advokátem se sídlem v Plzni, Resslova 5, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 47/2009, ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 11 Td 5/2009 a ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 7 To 78/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 81 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 4 odst. 3, čl. 10 a "čl. 36 - 40" Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 43 T 19/2007, uznána vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), g) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzena podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. O odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 7 To 144/2007, tak, že rozsudek městského soudu zrušil a s odkazem na § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu její trestní stíhání jakožto promlčené zastavil. K dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch stěžovatelky Nejvyšší soud - ústavní stížností rovněž napadeným - usnesením ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008, toto usnesení zrušil a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze poté v záhlaví uvedeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu výše označený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou zločinem vraždy prosté podle § 134 zák. č. 117/1852 ř. z., § 135 bod 4 zák. č. 117/1852 ř. z., jako přímého účastníka podle § 136 zák. č. 117/1852 ř. z., a odsoudil ji podle § 136 zák. č. 117/1852 ř. z., § 231 zák. č. 117/1852 ř. z., § 54 odst. 2 zák. č. 117/1852 ř. z., § 16 odst. 2 tr. zák., § 27 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, a pro výkon trestu ji zařadil podle § 14 a § 17 zák. č. 117/1852 ř. z., za použití § 16 odst. 2 tr. zák. a § 39a odst. 3 tr. zák., do věznice s dozorem. Jako zločin vraždy podle citovaných ustanovení posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který spočíval (stručně řečeno) v tom, že stěžovatelka jako prokurátorka tehdejší Státní prokuratury v období od 31. 5. 1950 do 8. 6. 1950 v Praze se spolu s dalšími prokurátory podílela na zastupování obžaloby v hlavním přelíčení ve věci proti obžalované JUDr. M. H. a spol., která byla u tehdejšího Státního soudu v Praze vedena pod sp. zn. Or I/VII-65/50, přičemž postupovala v rozporu s tehdy platnými ustanoveními § 3, § 30, § 34 a dalšími zák. č. 119/1873 ř. z., byla si vědoma toho, že o vině a trestu obžalovaných rozhodly již před tímto přelíčením a nezávisle na jeho průběhu mimosoudní orgány a že toto přelíčení sloužilo jen k vyvolání dojmu zákonnosti trestního řízení, jehož jediným cílem byla fyzická likvidace obžalovaných, a rozsudkem tehdejšího Státního soudu v Praze ze dne 8. 6. 1950, sp. zn. Or I/VII-65/50, pak byli odsouzeni JUDr. M. H., J. B., JUDr. O. P. a Z. K. k trestům smrti, které byly vykonány dne 27. 6. 1950, a dalších devět osob k trestům těžkého žaláře v rozmezí od patnácti let až na doživotí. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud (poté, co usnesením ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 11 Td 5/2009, rozhodl o jí vznesené námitce podjatosti tak, že senát 7 Tdo ve složení JUDr. Petr Hrachovec, JUDr. Michal Mikláš a JUDr. Jindřich Urbánek není vyloučen z projednávání a rozhodování věci) rovněž ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 47/2009, podle § 265j tr. řádu jako nedůvodné zamítl. V jednotlivostech stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že: 1. Obecné soudy vůči ní uplatnily princip kolektivní viny tím, že nerozlišovaly míru odpovědnosti osob, které působily v procesu proti JUDr. M. H., podle toho, zda šlo o soudce či prokurátory a v jaké služební podřízenosti či nadřízenosti se tyto osoby nacházely. Tvrdí, že "nebyla takovým článkem pomyslného řetězce, aby z trestně právního hlediska naplňoval znak spolupachatelství k trestnému činu vraždy"; je naopak názoru, že její "role byla jen vedlejší", byla "v hierarchii účastníků v procesu až na posledním místě" a pro výsledek nesehrála "určující roli". V této souvislosti též míní, že neobstojí poukaz Nejvyššího soudu na faktickou rovinu tehdejšího fungování soudnictví, nýbrž měla být ozřejmena "samostatná možnost" tzv. dělnického prokurátora do vedení procesu reálně zasáhnout. 2. V odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí zůstaly neoznačeny "příslušné důkazy, založené ve spise", které měly potvrzovat, že věděla o "zmanipulování procesu s Dr. H. a spol."; účast při jednání, kde se soudci údajně domlouvali s prokurátory na trestech pro obžalované, měla být prokázána listinou, jež by nesla její podpis. Nepostačuje totiž, míní stěžovatelka, zpráva prokuratury "o možných trestech pro obviněné v procesu s Dr. H. a spol." předložená Ministerstvu spravedlnosti coby "dozorujícímu orgánu", kterou sama "nepřipravovala ani nepodepisovala". 3. Výrok o vině byl založen jen na "etickém odsouzení" její účasti v inkriminovaném procesu, resp. na porušení ustanovení § 3, § 30, § 34 a dalších zák. č. 119/1873 ř. z., ačkoli má být "jasné", že "případným nespecifikovaným porušením etiky a morálky" nebo "pouhým porušením těchto předpisů" spáchat vraždu nelze. 4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008, porušil ustanovení čl. 81 Ústavy, jakož i § 265m odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu, neboť udělil odvolacímu soudu "pokyny k hodnocení důkazů", byť formou vyslovení právního názoru, který však byl fakticky sdělením, že "všichni účastníci procesu s Dr. H. byli vinni stejně a tudíž je nutno uznat obviněnou z tr. činu vraždy - s tím, že trestní stíhání promlčeno není". Vrchní soud pak pochybil tím, že již "nikterak dále věc neprojednal a nepřipustil obhajobou navržený důkaz (její) výpovědí", a ponechal jí pouze prostor pro závěrečnou řeč. 5. Městský soud v Praze provedl důkaz anonymním dopisem "zrůdného, nesmyslného a nepravdivého obsahu", čímž "evidentně nastavil veřejné mínění proti ní" tak, že z ní "učinil bestii", což ve svých důsledcích vedlo i k tomu, že byl porušen rovněž čl. 10 Listiny. 6. Její pochybnosti vyvolává i obecnými soudy podané posouzení otázek, který trestní zákon je pro ni příznivější a zda není čin, za nějž "by mohla být případně odpovědná", promlčen. V obdobné věci bylo trestní stíhání tehdy obviněného JUDr. K. V., bývalého vojenského prokurátora, z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, a dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Tato odlišnost v posouzení blízkých trestních věcí pak zakládá porušení čl. 4 odst. 3 Listiny, neboť "zákonná omezení základních lidských práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky"; s názorem, že toto ustanovení není aplikovatelné na konkrétní soudní rozhodnutí, stěžovatelka nesouhlasí. 7. Zůstalo též bez objasnění, proč nebyla "stíhána ihned po vzniku příslušné právní úpravy", když "ještě nebyla tak stará a mohla se účinně bránit, na živu byli jistě i další aktéři procesu s Dr. H. a spol.", a stěžovatelku též zajímá, "kde byly uloženy nynější důkazy, na jejichž základě byla odsouzena". 8. Nesprávně byla posouzena v řízení i námitka podjatosti soudců senátu, jenž rozhodoval v její věci, a stěžovatelka ji doplňuje dále tím, že "se nelze smířit" s tím, že usnesení ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 11 Td 5/2009, vydal Nejvyšší soud v senátu, jemuž předsedal JUDr. P. K., který je znám z kauzy "justiční mafie". Stěžovatelka konečně navrhla, aby v řízení před Ústavním soudem byly provedeny další důkazy k vyšetření její účasti v inkriminovaném procesu, včetně jejím výslechem. Na základě výzev Ústavního soudu podaly obecné soudy k ústavní stížnosti vyjádření. Nejvyšší soud připomenul, že oproti tvrzením stěžovatelky rozdílné právní posouzení věci (ve v