III.ÚS 1076/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 N 14/48 SbNU 145 K aplikaci práva na spravedlivý proces v kárném řízení proti soudci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 21. ledna 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/07 ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. M. proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2007 sp. zn. 1 Skno 16/2006, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2006 sp. zn. 1 Ds 18/2006, kterým byl stěžovatel shledán vinným kárným proviněním podle § 87 zákona o soudech a soudcích a bylo mu za to uloženo kárné opatření spočívající v odvolání z funkce soudce, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a předsedy Krajského soudu v Brně JUDr. Jaromíra Pořízka jako vedlejšího účastníka řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel v ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, resp. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručené Ústavnímu soudu 27. dubna 2007, tvrdil, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2007 sp. zn. 1 Skno 16/2006, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci (dále též jen "kárný senát") ze dne 3. listopadu 2006 sp. zn. 1 Ds 18/2006, kterým byl stěžovatel shledán vinným kárným proviněním podle § 87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a bylo mu za to uloženo kárné opatření spočívající v odvolání z funkce soudce, byla porušena jeho základní práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces, ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na zachování tajemství zpráv podávaných telefonem v čl. 13 Listiny. 2. Stěžovatel uvedl, že podle zjištění kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci se dopustil kárného provinění dvěma skutky. Skutek pod bodem 1, který stěžovatel nezpochybnil a přiznal, spočíval v tom, že nevyhotovil včas soudní rozhodnutí ve čtyřech věcech, v nichž rozhodoval. Skutek pod bodem 2 spočíval v neoznámení příslušným orgánům podezření, že odsouzený L. J. má ve věznici v Kuřimi, kde vykonával trest odnětí svobody, nelegálním způsobem umístěné telekomunikační zařízení, které užívá. O tom se měl dozvědět a sám přesvědčit z telefonických rozhovorů s tímto odsouzeným a z osobního setkání s jeho manželkou E. J. Tento závěr kárný senát podložil údajným doznáním stěžovatele, zprávou o výkonu trestu odnětí svobody odsouzeného L. J. v době vedení telefonické komunikace a rozhodnutím o nařízení odposlechu. 3. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci směřovalo pouze do výroku o vině druhým skutkem a do výroku, jímž byl odvolán z funkce soudce. Nejvyšší soud však jeho námitky odmítl. Stěžovatel namítl, že již ve vyjádření k návrhu na kárné řízení uvedl, že nevěděl o tom, že odsouzený L. J. byl v době, kdy mu telefonoval, ve výkonu trestu odnětí svobody; dozvěděl se to až později, nikoli od jeho manželky, která stěžovatele navštívila v kanceláři stěžovatele s žádostí o intervenci ve prospěch jejího odsouzeného manžela. Stěžovatel s poukazem na § 18 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody") uvedl, že samotná skutečnost, že byl odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody, ještě neznamená, že musel nutně hovořit z nelegálně drženého telekomunikačního zařízení. Své pochybení, jak je uznal ve svém vyjádření k návrhu na zahájení kárného řízení, tedy nespatřoval v tom, že neoznámil podezření, že s ním bylo hovořeno z výkonu trestu z nelegálně drženého telekomunikačního zařízení, neboť žádné takové podezření neměl. Své pochybení a profesní selhání spatřoval pouze v tom, že neoznámil snahu o korupční jednání ze strany L. J. a jeho manželky. 4. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uplatnil námitku, kterou uplatnil již v kárném řízení, že na rozdíl od něho příslušné orgány o telekomunikačním zařízení odsouzeného L. J. věděly. Nemohlo proto dojít k tomu, že by zavinil, že se o něm nedozvěděly. 5. Stěžovatel konečně namítl, že Nejvyšší soud pominul skutečnost, že obsah komunikace mezi jím a odsouzeným nebyl proveden jako důkaz a tento důkaz ani být proveden s odvoláním na čl. 13 Listiny nemohl, takže je nepřípadná argumentace Nejvyššího soudu, který dovodil povědomí stěžovatele o nelegálnosti telefonické komunikace z obsahu SMS zpráv, které si stěžovatel s odsouzeným vyměnil. 6. Právní závěry obecných soudů se tak podle stěžovatele ocitly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Jim by odpovídalo, pokud by byl kárného obvinění druhým skutkem zproštěn. Proto také kárné opatření, tj. odvolání z funkce soudce, které mu bylo uloženo především za druhý skutek, je ve vztahu k prvnímu skutku nepřiměřeně přísné. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. II. 7. Ústavní soud vyzval k vyjádření předsedu Krajského soudu v Brně, Nejvyšší soud a Vrchní soud v Olomouci. 8. Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 31. května 2007 konstatoval, že k porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Podle něj nebyla interpretace písemného vyjádření stěžovatele na č. l. 104 spisu ("Uznávám a přiznávám pochybení i ve druhém případu, tj. pokud jde o neohlášení L. J. příslušným orgánům ...") nesprávná a neodůvodněná; stěžovateli nebylo kárným návrhem kladeno za vinu selhání vůči korupčním snahám ze strany L. J. (tím méně jeho manželky), nýbrž neoznámení důvodného podezření, že odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody nelegálním způsobem užívá telekomunikační zařízení. Kárný senát dále uvedl, že pochybení stěžovatele u druhého skutku dovodil odvolací kárný soud (tj. Nejvyšší soud) s ohledem na obsah právních norem upravujících telefonní styk odsouzených, a skutečnost, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zmiňuje formu této komunikace (SMS zprávy), by dle přesvědčení kárného senátu neměla vést k závěru o porušení čl. 13 Listiny. 9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 6. června 2007 poukázal na skutečnost, že protiprávnost jednání stěžovatele nedovodil z obsahu, nýbrž ze zjištěné formy komunikace, což podle jeho názoru není v rozporu s čl. 13 Listiny, resp. § 88 trestního řádu. Navrhl proto, aby Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. 10. Předseda Krajského soudu v Brně ve svém vyjádření ze dne 11. června 2007 uvedl, že přestože podal na stěžovatele návrh na kárné opatření, měl pochybnosti o použitelnosti důkazů zajištěných odposlechem telekomunikačního zařízení. Vycházel přitom z předpokladu, že kárné senáty jsou specializovanými orgány, které problematiku přípustnosti kárného řízení a použitelnosti důkazů mohou samozřejmě vyřešit a zdůvodnit. Jeho pochybnosti spočívají v tom, zda-li je namístě na základě telefonických odposlechů zahájit a vést jiné řízení. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí Nejvyššího soudu lze dovodit, že bez použití tohoto důkazního prostředku by negativní informace k osobě stěžovatele zřejmě zjištěny nebyly. Předseda Krajského soudu v Brně dále uvedl, že konstatování, že kárné řízení lze vést, byť odvozeně, na základě telefonických odposlechů, je dle jeho názoru problematické a může vytvářet nebezpečný precedens. Kterýkoliv soudce či státní zástupce, který by se, byť možná i nevědomě, dostal do společensky možná ne zcela vhodného kontaktu se závadovou osobou, jejíž telefonické hovory jsou v souladu s trestním řádem odposlouchávány bezpečnostními složkami, by tak teoreticky mohl být vystaven nátlaku ze strany subjektů, které o něm takové poznatky získaly. Na druhé straně ovšem podle předsedy krajského soudu stojí nepochybně významný společenský zájem na morální čistotě soudců a státních zástupců. Návrh na rozhodnutí Ústavního soudu předseda krajského soudu neučinil žádný, pouze vyjádřil své přesvědčení, že je žádoucí, aby nastolený problém v širším kontextu Ústavní soud přezkoumal a zvážil. 11. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovateli prostřednictví jeho právního zástupce k případné replice, stěžovatel se však k těmto vyjádřením dále nevyjádřil. 12. Protože od ústního jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj se souhlasem účastníků a vedlejšího účastníka podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upustil. III. 13. K důkazu si Ústavní soud vyžádal spis kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Ds 18/2006.