III.ÚS 1100/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1100/07 ze dne 23. 1. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti SPRÁVA JEZŮ, a.s., se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 808/66, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2007, č.j. 9 Co 735/2006-34, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 4. 5. 2006, č.j. 5 C 1016/2005-20, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 57 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "a v případě, že osoba oprávněná k nakládání s vodami podle § 8 užívá vodu pouze za účelem využití energetického potenciálu k výrobě elektřiny ve vodních elektrárnách do celkového instalovaného výkonu výrobny 10 MWe", takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona se odmítají. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jejího názoru mělo dojít k porušení čl. 1 a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Současně navrhla, aby zrušil část ustanovení § 57 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákona č. 254/2001 Sb.") ve slovech "a v případě, že osoba oprávněná k nakládání s vodami podle § 8 užívá vodu pouze za účelem využití energetického potenciálu k výrobě elektřiny ve vodních elektrárnách do celkového instalovaného výkonu výrobny 10 MWe". Stěžovatelka se v občanskoprávním řízení před obecnými soudy domáhala proti žalovaným M. a J. J. (dále též "vedlejším účastníkům") zaplacení částky 3.000,- Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že vlastní vodní dílo - suchý pevný říční jez na řece Ohři, které zvyšuje energetický potenciál vodního toku, jejž využívají vlastníci tzv. malých vodních elektráren, mezi nimi i vedlejší účastníci. Zákonem je jí uložena povinnost údržby jezu (§ 59 odst. 1 zákona č. 245/2001 Sb.), právo na náhradu nákladů této údržby jinými oprávněnými je však podmíněno výkonovým parametrem, který vedlejší účastníci nesplňují (§ 57 téhož předpisu). Provozem malé vodní elektrárny žalovaní získávají prospěch, aniž by participovali na jí vynaložených nákladech údržby; na tomto základě má stěžovatelka za to, že posledně uvedené ustanovení je ústavně nekonformní, a požadovala, aby obecné soudy s odvoláním na čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu navrhly Ústavnímu soudu, aby je zrušil. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že "zákon o vodách byl přijat jako součást právního řádu v roce 2001 a jedná se o komplexní úpravu této problematiky podporující ekologické nasměrování státu a podporu malovýrobců elektřiny". Z toho důvodu dospěl i k závěru, že napadená úprava v § 57 zákona č. 254/2001 Sb. protiústavní není, a dodal, že "žalobce, který se vlastníkem vodního díla stal na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 2004, dobře znal omezení ohledně úhrady nákladů na údržbu svého vodního díla, přesto do vlastnických práv vstoupil, a z pohledu soudu nezbývá žalobci jinak, než přijmout stávající platnou právní úpravu". Odvolací soud tento rozsudek potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění jakož i právní závěry. Soud připomenul východiska ústavněprávní ochrany vlastnictví a konstatoval, že nelze za porušení vlastnického práva stěžovatelky považovat "realizaci téhož práva žalovanými jen proto, že žalovaní mají bezprostřední prospěch z funkcí vodní stavby žalobce, a to ani za situace, kdy plody a užitky, plynoucí z vlastnického práva, dosahují též díky existenci vodní stavby žalobce a tento jejich prospěch je tudíž závislý i na způsobu a míře, jakou žalobce o své vlastnictví pečuje a udržuje ho, tzn. i na množství jím vynakládaných výdajů na tuto péči a údržbu". Tento stav podle odvolacího soudu zneužívání vlastnického práva vedlejšími účastníky nepředstavuje a existující právní úprava představuje výraz přípustné podpory "budování malých vodních elektráren určitého maximálního výkonu", vyplývající z "preference levně a ekologicky získané elektrické energie". V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala především na to, že na jedné straně je podle § 59 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb. nucena "udržovat jez v řádném stavu, pečovat o břehy v celé délce vzdutí, vykonávat na vodním díle technicko-bezpečnostní dohled, provádět měření, odstraňovat veškeré naplaveniny, stavební nedostatky atd.", což "vzhledem ke stáří vodního díla (více než 100 let)" představuje činnost "náročnou nejen časově, ale především finančně", na straně druhé "malá vodní elektrárna poskytuje velmi zajímavý ekonomický efekt", čímž však prosperuje "na úkor vlastníka jezu, tedy stavby vytvářející energetický potenciál, který ze zákona nemá možnost požadovat příspěvek na údržbu vodního díla ani po vlastníkovi malé vodní elektrárny, ani po nikom jiném". Stěžovatelka zároveň zpochybnila kritérium instalovaného výkonu obsažené v § 57 zákona č. 254/2001 Sb., neboť "zcela neodůvodněně zvýhodňuje malé vodní elektrárny nejen na úkor velkých, nýbrž hlavně na úkor majitelů jezů, jejichž potenciál využívají", což podle jejího názoru zakládá nepřípustnou diskriminaci ústavněprávního rozměru. Obecným soudům pak vytkla "rigidní aplikaci právního řádu de lege lata". Rozvrhem práce Ústavního soudu určený (jiný) senát (IV. ÚS) rozhodl usnesením ze dne 31. 10. 2007, č.j. III. ÚS 1100/07-9, že soudce Vladimír Kůrka není vyloučen z projednávání a rozhodování předmětné věci. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka. Stěžovatelka nikterak nezpochybnila ústavněprávní konformitu ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb. ukládajícího vlastníkům vodních děl povinnosti týkající se jejich provozování a údržby (srov. kupř. sp. zn. Pl. ÚS 11/06, Pl. ÚS 31/06). Netvrdí ani, že by provozování malých vodních elektráren na říčním toku pod jezem mohlo specificky zvyšovat její náklady na plnění těchto povinností. Z ústavněprávních předpisů pak - bez dalšího - právo na odměnu za vytváření pozitivních externalit (zde zvýšení energetického potenciálu vodního toku) plněním činností uložených veřejnoprávními předpisy neplyne. Pokud tak zákon činí (zde též ve vztahu k provozovatelům některých vodních elektráren), jde nad tento rámec, což na druhé straně neznamená, že taková právní úprava je nerozumná, resp. že z ústavněprávního hlediska neobstojí. To však v dané věci pro stěžovatelku žádný argumentační přínos nepředstavuje. Jinak řečeno, z uvedeného neplyne, že co stěžovatelka požaduje, zákonem nelze stanovit; okolnost, že se tak stane jen za určitých podmínek, však nemůže vést k tomu, aby taková úprava nemohla být ústavněprávně konformní, sleduje-li legitimní cíl a je-li proporcionální. Co v této souvislosti dovodily obecné soudy, stěžovatelka efektivně nezpochybňuje. K neodůvodněné diskriminaci (na niž naopak stěžovatelka poukazuje) může dojít, jsou-li odlišnému zacházení podrobeny subjekty nacházející se ve stejné či obdobné situaci (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 11. 1984 ve věci Rassmusen v. Dánsko, stížnost č. 8777/79, odst. 35), nebo za situace, kdy jsou stejnému zacházení podrobeny osoby nacházející se v podstatně odlišných situacích (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 4. 2000 ve věci Thlimmenos v. Řecko, stížnost č. 34369/97, odst. 44). Stěžovatelka však není subjektem ve "stejné či obdobné situaci" jako vedlejší účastníci a rovněž není podrobena "stejnému zacházení". Neobstojí - ani sama o sobě - její výtka, jejímž prostřednictvím poukazuje na diskriminaci ostatních osob oprávněných k nakládání s vodami podle § 8 zákona č. 254/2001 Sb. (jež mají z vodního díla bezprostřední prospěch) oproti subjektům, na které příznivě dopadá kri