III.ÚS 111/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 111/23 ze dne 4. 4. 2023 N 51/117 SbNU 183 Povinnost soudu doručit účastníku řízení odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. J. V., zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2022 č. j. 28 Co 214/2022-65, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a V. H., zastoupené Mgr. Danielem Šírem, advokátem, se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2022 č. j. 28 Co 214/2022-65 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále též jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Obecné soudy v nyní posuzovaném případě rozhodovaly o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření odůvodněném tím, že výkon rozhodnutí, kterým by bylo žalované vedlejší účastnici řízení uloženo vydat bezdůvodné obohacení ve výši 697 090,20 Kč, je ohrožen. Jak uvedla stěžovatelka, vedlejší účastnice řízení se snaží domoci uvolnění finančních prostředků na bankovních účtech, které jsou prozatím blokovány na základě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a to poté, co byla odvolacím soudem zproštěna obžaloby a stěžovatelka byla se svým nárokem na vydání bezdůvodného obohacení odkázána na civilní řízení. 3. Jak se podává z ústavní stížnosti, přiložených listin a vyžádaného spisu, Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 26. 7. 2022 č. j. 0 Nc 1016/2022-46 nařídil předběžné opatření, kterým vedlejší účastnici řízení zakázal nakládat s finančními prostředky nacházejícími se na vkladní knížce č. X vedené u Československé obchodní banky, a. s., co do částky 697 090,20 Kč a umožnit nakládání s nimi třetí osobě (výrok I). Současně zakázal nakládat s finančními prostředky nacházejícími se na bankovním účtu č. X vedeném u MONETA Money Bank, a. s., co do částky 697 090,20 Kč a umožnit nakládání s nimi třetí osobě (výrok II). Okresní soud dále zakázal s uvedenými finančními prostředky na shora specifikovaných účtech nakládat rovněž oběma bankám (výroky III a IV) a stěžovatelce uložil, aby podala návrh na zahájení řízení o zaplacení částky 697 090,20 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok V). 4. K odvolání vedlejší účastnice ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze, který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil ve výrocích I, II, III, IV a V tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření zamítá. Krajský soud dospěl na rozdíl od okresního soudu k závěru, že zjištěné skutečnosti neodůvodňují obavu o ohrožení výkonu rozhodnutí, resp. že stěžovatelka existenci takových okolností neprokázala. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka s uvedenými závěry krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž namítá, že nebyla okresním ani krajským soudem informována o podání odvolání proti rozhodnutí okresního soudu. Má za to, že jí tím byla odepřena možnost vyjádřit se k argumentaci a tvrzením vedlejší účastnice, jakož i možnost předložit soudu další důkazy, bylo-li by to potřebné. Upřesňuje, že o podaném odvolání se dozvěděla až dne 10. 11. 2022, kdy jí bylo doručeno napadené usnesení krajského soudu. Stěžovatelka odkazuje na příslušnou judikaturu Ústavního soudu [srov. zejména nález sp. zn. II. ÚS 3524/19 ze dne 17. 12. 2019 (N 215/97 SbNU 293); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], z níž dovozuje, že v daném případě nebyla dána žádná okolnost, která by umožnila na základě úvahy soudu vyloučit doručení žalovanou podaného odvolání. Zdůrazňuje, že vzhledem ke zcela zřejmě odlišným argumentům a tvrzením protistrany byly obecné soudy v rámci zachování principu rovnosti zbraní povinny zajistit doručení tohoto odvolání. Stěžovatelka dále krajskému soudu vytýká, že přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonem (odkazuje na § 145 o. s. ř.) stanovené podmínky. III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení 6. Krajský soud se k ústavní stížnosti navzdory výzvě nevyjádřil. 7. Vedlejší účastnice řízení uvedla, že s ohledem na povahu věci a obsah napadeného usnesení bylo doručení odvolání neúčelné. Okolnosti případu prý totiž svědčí o tom, že krajský soud by i navzdory případnému vyjádření stěžovatelky ve věci rozhodl stejně. Vedlejší účastnice se vymezila rovněž vůči námitce týkající se nákladů řízení, jejichž vyměření krajským soudem označila na rozdíl od stěžovatelky za správné. 8. Ústavní soud nezasílal vyjádření vedlejší účastnice k replice, neboť by to bylo s ohledem na jeho obsah nadbytečné. IV. Vlastní posouzení věci 9. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření vedlejší účastnice řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 10. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušeny stěžovatelovy základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. 11. S ohledem na okolnosti nyní posuzované věci považuje Ústavní soud za vhodné připomenout závěry své ustálené judikatury [srov. za všechny usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 ze dne 12. 3. 2002 (U 10/25 SbNU 379)], dle níž v souladu s ustanoveními § 74 a 102 o. s. ř. lze nařídit předběžné opatření, je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Předběžná opatření jsou opatřeními dočasnými, jejichž trvání je omezeno, a mohou být zrušena (srov. ustanovení § 77 o. s. ř.). Fundamentálním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje. Ochrana účastníka, vůči kterému předběžné opatření má směřovat, nicméně nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. 12. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. III. ÚS 3135/11 ze dne 4. 10. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1421/11 ze dne 30. 8. 2011 (v SbNU nepublikována)]. Rozhodnutí o předběžném opatření tedy lze podrobit přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). 13. S ohledem na okolnosti nyní posuzované věci a na argumenty stěžovatelky je zřejmé, že základní otázka spočívá v tom, zda napadené rozhodnutí nebylo projevem svévole, neboť není pochyb o tom, že přezkoumávané rozhodnutí mělo zákonný podklad (srov. ustanovení § 102 o. s. ř.) a také bylo vydáno k tomu oprávněným orgánem. 14. Za této situace se proto Ústavní soud soustředil na posouzení otázky, zda napadené usnesení netrpí projevem svévole. Pojem svévole Ústavní soud ve své ustálené judikatuře interpretoval ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále jako nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s princip