III.ÚS 1145/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1145/09 ze dne 28. 5. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele S. Š., zastoupeného Mgr. Lubomírem Matějem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Mostecká 279/1, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti, č.j. 1095/2008-OD-SPZ, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 12 To 141/2008, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. 0 Nt 1708/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v původním řízení byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2007, sp. zn. 6 T 192/2006, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 5 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců. Soud prvního stupně návrh na povolení obnovy řízení v záhlaví označeným usnesením zamítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dle § 278 odst. 1 tr. řádu v trestní věci stěžovatele dány nejsou, jelikož skutečnosti, které podle odsouzeného možnost obnovy řízení zakládají, nejsou novými skutečnostmi, neboť byly známy již v době rozhodování soudu v původním řízení. Soud druhého stupně stěžovatelovu stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako neodůvodněnou) zamítl; přijal závěry soudu prvního stupně a v jednotlivostech je dále rozvedl a posílil. Stěžovatel následně podal ministru spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona; přípisem JUDr. Michala Basíka, pověřeného zastupováním funkce ředitele odboru dohledu Ministerstva spravedlnosti, ze dne 20. 2. 2009 byl vyrozuměn, že ministr spravedlnosti neshledal důvody k podání stížnosti pro porušení zákona, a jeho podnět proto odložil. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že "soudy nesprávně hodnotily nové důkazy a jejich schopnost samostatně, nebo ve spojení s dříve známými, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině", a to v procesní situaci, kdy "již jenom možnost odůvodnit novými důkazy a skutečnostmi jiné rozhodnutí o vině je důvodem pro obligatorní povolení obnovy řízení". Krajskému soudu v Hradci Králové pak stěžovatel oponuje tvrzením, že o stížnosti "rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 286 odst. 2 tr. ř.". A konečně Ministerstvu spravedlnosti vytýká, že jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona "postoupilo k prošetření Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové", ačkoli "dle ustanovení § 466 tr. ř. ... věcně příslušným je ve věci Vrchní státní zastupitelství v Praze". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté. To je významné potud, že právě tak je tomu v dané věci, pokud jde o návrh směřující proti rozhodnutí ministra spravedlnosti, neboť k téže otázce (způsobilosti odložení podnětu ku stížnosti pro porušení zákona být předmětem efektivní ústavní stížnosti) se již Ústavní soud vícekrát vyjádřil. V usnesení ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 354/03, Ústavní soud konstatoval, že "stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek, není prostředkem na ochranu práva ve smyslu § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti". Ať je či není podána, nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince, neboť "jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti, v mimořádných případech soudní přezkum", přičemž "pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud rozhodne o podané stížnosti pro porušení zákona". Pravomoc svěřená ministru spravedlnosti, bez jakýchkoli omezujících podmínek (§ 266 tr. řádu), "svědčí toliko a výlučně jemu". Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona takový "stanovený postup" evidentně nepředstavuje a jeho posouzení ministrem spravedlnosti tudíž nepředstavuje, jak se domnívá stěžovatel, "uplatnění státní moci", jež by mohla být jakkoli reflektovatelná v poměrech jeho "práva" ve smyslu citovaného článku. Proto mu nesvědčí ani legitimace k ústavněprávní kritice postupu, který ministr spravedlnosti ve vztahu k jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona zvolil, a to včetně té, již stěžovatel dovozuje z čl. 2 odst. 2 Listiny. Tím se výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutí ministra spravedlnosti jako zjevně neopodstatněné odůvodňuje (srov. též kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 907/06). Sluší se poznamenat, že existuje i silnější důvod odmítnutí stěžovatelovy ústavní stížnosti v této části, a to v doložení, že je návrhem, k jejímuž projednání Ústavní soud není podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný. Tak bylo rozhodnuto kupříkladu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 706/02, II. ÚS 223/03, II. ÚS 335/03 či I. ÚS 225/05, a na tam obsažená odůvodnění zde postačí již jen odkázat. Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá usnesení soudu prvního stupně a stížnostního soudu. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Posledním opravným prostředkem byla v dané věci stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové usnesením s poukazem na § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl; z fotokopií dokladů o doručení jeho usnesení ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 12 To 141/2008, se podává, že toto usnesení bylo stěžovateli doručováno (na adresu pro doručování podle § 63 odst. 2 tr. řádu) prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, a dne 22. 7. 2008 bylo v jeho provozovně uloženo. Po uplynutí úložní lhůty byla zásilka jako nevyzvednutá soudu vrácena (obhájci stěžovatele, advokátu Mgr. Lubomíru Matějovi, bylo předmětné usnesení doručeno již dne 23