Ústavní soud III.ÚS 1166/25

Stěžovatel tvrdí, že jak rozhodnutím Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, tak rozhodnutím Okresního soudu ve Zlíně č. j. 0 P 267/2011-1863 ze dne 28. ledna 2025, porušily soudy jeho základní právo zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Domáhá se zrušení pouze rozhodnutí krajského soudu. Žádá o přednostní projednání své ústavní stížnosti.

Stěžovatel (otec) v současnosti nemá kontakt se svou dcerou (nezletilou vedlejší účastnicí). Péči a styk rodičů upravil okresní soud původně rozhodnutím v roce 2010, poté úpravu styku několikrát změnil. V říjnu 2022 se rodiče mimosoudně dohodli na střídavé péči (dcera, tehdy třináctiletá, s tím souhlasila). Takový stav trval do července 2023. Od té doby se dcera setkala s otcem o Vánocích 2023 a v únoru 2024 na horách, kde došlo k neshodě dcery s otcem. Od června 2024 běží řízení o změnu péče a výživy, zahájené otcem, a o zvýšení výživného, zahájené matkou.

Na počátku ledna 2025 na společném setkání rodičů a dcery u Poradenského a krizového centra p. o. ve Zlíně dcera uvedla důvody, proč nechce do péče otce, ani u něj přespávat, a navrhla jiné možnosti styku po škole. Otec podal 21. ledna 2025 návrh na nařízení předběžného opatření, kterým požadoval uložení povinnosti matce zajistit styk otce s dcerou každé úterý (16.30 až 19.30 hod.) a každou sobotu (9.30 až 19.30 hod.), stejně jako uložení OSPOD Zlín povinnost, aby matku k dobrovolnému plnění rozhodnutí o nařízení předběžného opatření vedl. Předběžné opatření mělo být podle návrhu nařízeno pro dobu do 20. dubna 2025.

Okresní soud návrh otce na nařízení předběžného opatření zamítl. Podmínky pro nařízení neměl za splněné. Ve věci probíhá řízení o změně péče a styk je upraven pravomocným rozsudkem krajského soudu, byť jinak než v návrhu, a fakticky neprobíhá. Otec neprokázal ani urgentnost potřeby zatímní úpravy, ani to, že by dcera zcela zásadně kontakt s ním odmítala. Soud zdůraznil, že dcera nabízela otci možnost stýkat se podle vzájemné domluvy. Autoritativní nařízení rozsahu styku by podle názoru soudu u patnáctileté slečny (pozn. Ústavního soudu - nyní takřka šestnáctileté) spíše přispělo ke zhoršení vztahu s otcem, než ke zlepšení. Styk tudíž s ohledem na věk a rozumovou vyspělost dcery předběžným opatřením neupravil, neboť to nebylo v jejím zájmu.

Krajský soud k odvolání otce usnesení okresního soudu potvrdil. Upozornil, že otec, jako zkušenější a zralejší osoba, by se měl snažit znovuobnovit kontakt s dcerou primárně vlastním jednáním a ne autoritativními rozhodnutími soudu, a to s i ohledem na specifika věku dcery. Zhodnotil, že otcova kritika matky ohledně výchovného selhávání nemá oporu ve spise, a to jak vzhledem k předchozí podpoře vztahu dcery s otcem během výlučné péče matky, tak k proběhnuvší střídavé péči podle mimosoudní dohody a jejímu ukončení. Názor dcery je dlouhodobě konzistentní, ovlivnění jinou osobou zjištěno nebylo. Soud shrnul, že otec nerespektuje vůli dcery a o styk jeví formální zájem. Bylo by v rozporu s nejlepším zájmem dcery upravit styk jen proto, že otec má jinou představu než dcera, nadto otec ani neuvádí, jak se snažil znovu vztah s dcerou navázat.

Stěžovatel tvrdí, že návrh na nařízení předběžného opatření kopíroval dcerou nabídnutý rozsah styku a nepřekračoval její vyjádření. Namítá, že soudy neformulovaly, co je v zájmu dítěte, porušily participační právo dítěte a aktivně nepůsobily k obnovení narušeného rodinného života. K tomu cituje judikaturu Ústavního soudu k odmítání dítěte stýkat se s rodičem a k přihlížení k názoru dítěte v takových případech. Tvrdí přesah stížnosti nad své osobní zájmy, protože postup obou soudů je (obecně rozšířenou) absolutní rezignací státní moci pod záminkou přání dítěte. Je přesvědčen, že přikládají-li soudy názoru dítěte jakoukoli váhu, měly by po dítěti požadovat, aby dodržovalo zákony a plnilo povinnosti, které zákon ukládá. Domnívá se, že je na dospělých, aby vůli dítěte výchovně usměrnili, a neučiní-li tak, mají zájem dítěte objektivně hodnotit státní orgány. Prostředky k nápravě tak má matka a soud, poněvadž stěžovatel žádal o pomoc či radu, snažil se písemně navázat s dcerou kontakt, leč bezúspěšně a bez odpovědi dcery. Soud byl proto podle stěžovatele povinen rozhodnout autoritativně. Naproti tomu soudy podle stěžovatele tolerovaly oportunistické materiálně motivované jednání dítěte, jehož důvody odmítání styku jsou svévolné, bagatelní a jednoduše odstranitelné. Závěrem upozorňuje na společenský kontext takového přístupu státní moci, ve kterém se přiznává dětem výrazně více práv a méně povinností a staví názor a přání dítěte nad názor a postoj jeho rodiče, což vede k převrácení role rodičů a dětí, deformuje jejich výchovu a vztahy.

Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a přípustná; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.

Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně-právních věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí [např. nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. září 2014 (N 176/74 SbNU 529)].

Se značnou mírou rezervovanosti Ústavní soud přistupuje k přezkumu zvláště u předběžných opatření a tato rozhodnutí podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti. Přestože způsobilost předběžných opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení obecně vyloučit nelze, jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Jejich účelem je naopak zatímní úprava, která nevylučuje, že ochrana základních práv bude poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, přezkum soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ (čl. 2 odst. 2 Listiny), nevydal by je příslušný orgán (čl. 38 odst. 1 Listiny), nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli (čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. listopadu 1999 (N 158/16 SbNU 171) či usnesení sp. zn. I. ÚS 389/23 ze dne 18. dubna 2023, sp. zn. IV. ÚS 3262/22 ze dne 6. prosince 2022 a mnohá další). Ve vztahu k zamítnutí návrhu to platí obdobně, ne-li ještě omezeněji.

Ústavní soud proto zasahuje pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. července 2011 (N 131/62 SbNU 59)].

O takovou situaci se ve věci stěžovatele nejedná. Obecné soudy zvážily všechna zákonná kritéria pro nařízení předběžného opatření a své úvahy náležitě odůvodnily. Rozhodnutí vydaly příslušné orgány a nelze v nich spatřovat svévoli. Z ústavněprávního hlediska proto obstojí. Ústavní soud současně nepřehlédl, že otec požadoval předběžné opatření nařídit pouze do 20. dubna 2025, již proto i s ohledem na běh času je požadavek otce na zrušení rozhodnutí krajského soudu bezpředmětný; zrušení by nemohlo vést k otcem sledovanému výsledku. Zároveň nespatřuje Ústavní soud ani důvody, jak dále uvádí, aby zásah do práv otce toliko konstatoval.

S přibývajícím věkem dítěte a s jeho narůstající rozumovou a emocionální vyspělostí je jeho přání pro výsledný nejlepší zájem čím dál více určující (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1609/23 ze dne 29. srpna 2023 či sp. zn. III. ÚS 1318/22 ze dne 12. června 2023). Soudy jsou nicméně povinny v každém jednotlivém případě brát v úvahu i míru nezávislosti vyjádřeného přání a soulad přání dítěte s jeho nejlepším zájmem. Tato kritéria zejména krajský soud velmi podrobně zvažoval. Stěžovatel se tudíž mýlí, tvrdí-li, že se obecné soudy nezabývaly nejlepším zájmem dcery (srov. bod 20 rozhodnutí okresního soudu a bod 31 rozhodnutí krajského soudu) a porušily její participační práva (body 33 a 35 rozhodnutí krajského soudu).

Kontaktu dcery s otcem nebrání ani druhý rodič, ani jiná vnější okolnost. Situace stěžovatele tak není totožná či obdobná jako v jím citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, protože tato rozhodnutí sledovala ochranu zájmu dítěte právě v případech, kdy druhý z rodičů styku bránil nebo jej mařil či zavinil narušení vztahů. Nadto šlo (vyjma jedné věci se specifickou procesní situací) o rozhodnutí ve věci samé a výkon rozhodnutí.

Ústavní soud rozumí snaze, a do jisté míry možná i bezradnosti stěžovatele, jak co nejrychleji a nejefektivněji "vyřešit" a obnovit vztah s dcerou. Nařízení předběžného opatření soudem se tady ale nejeví jako přiléhavé řešení. Existují jistě mírnější, byť déletrvající způsoby nápravy mezilidských vztahů v rodině než soudní rozhodnutí (např. rodinné či psychologické poradenství), natož formou předběžného opatření. Z obsahu přiložených listin si Ústavní soud povšiml, že k důvodům (výtkám) omezení kontaktu dcery s otcem se otec stavěl právě pohledem zpochybňování jejich důležitosti pro dceru a efektivity řešení důvodů, což však k rovině vztahů málokdy funguje. Ve vztahu rodiče a adolescenta je vzájemná důvěra velmi citlivá až křehká. I proto je třeba trpělivost a zvýšeného porozumění vnímání a prožívání mladého člověka v době, kdy získává čím dál větší autonomii. O to složitější je pak rodičovská role, jak velmi výstižně popsal krajský soud (bod 24).

Ústavní soud tak souhlasí s obecnými soudy, že nařízení předběžného opatření u dítěte ve věku nezletilé dcery, tedy rigidní úprava styku a nucení ke styku, může ve svém důsledku přispět spíše ke zhoršení vztahů a být kontraproduktivní.

Otec sice v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho návrh kopíroval dcerou navrhované možnosti styku a že se o obnovu kontaktu s dcerou všemožně snažil. Nic takového nicméně z návrhu na nařízení předběžného opatření, ani z rozhodnutí obou soudů neplyne. Krajský soud naopak uvedl, že otec nesdělil, jakým způsobem se o znovunavázání vztahu snažil (bod 30). Poněvadž otec vznáší tuto námitku až v ústavní stížnosti, je materiálně nepřípustná, neboť obecné soudy se jí nemohly zabývat. Koneckonců okresní soud v rozhodnutí poznamenal, že v běžícím řízení o změnu péče bude muset být řešena komplexní otázka změny poměrů. Otec proto bude mít příležitost tyto skutečnosti tvrdit a prokazovat, aby se jimi mohl okresní soud zabývat, a činit další procesní návrhy.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].