III.ÚS 1168/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1168/22 ze dne 28. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, sídlem Zbraslavské náměstí 458, Praha 5 - Zbraslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2021 č. j. 5 Tdo 4/2021-3603, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2020 sp. zn. 9 To 186/2020 a výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. března 2020 sp. zn. 2 T 177/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/21009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců (výrok I.). Dalšími výroky II. a III. byl podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zproštěn obžaloby s tím, že skutky, pro které byla obžaloba podána, nejsou trestným činem. Skutek, kterým byl stěžovatel uznán vinným, v podstatě spočívá v tom, že během výkonu služby příslušníka Policie České republiky v jím užívané kanceláři sídla policejního útvaru, kde byl služebně zařazen, na počítačové sestavě za použití jemu přiděleného loginu prostřednictvím programu "Dotazy do informačních systémů" bez zákonného důvodu a pod smyšlenou legendou operativně pátrací činnosti opakovaně prováděl lustrace fyzických osob v informačních policejních systémech a systémech Ministerstva vnitra za účelem zjištění osobních údajů jiných osob pro vlastní potřebu nebo pro potřebu jiných, přičemž jednal v rozporu se závaznými pokyny policejního prezidenta a § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen "zákon o služebním poměru"). 3. O odvolání státního zástupce a stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) a c), odst. 2 tr. řádu zrušil rozhodnutí obvodního soudu v obou zprošťujících výrocích II. a III. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu k novému projednání. Odvolání stěžovatele podané proti výroku I. podle § 256 tr. řádu zamítl. 4. Stěžovatel podal proti výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, dovolání opřené o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že byl uznán vinným pokračujícím přečinem podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ačkoliv popis skutku a skutková zjištění neodpovídají objektivním a subjektivním znakům příslušné skutkové podstaty, a byla nesprávně aplikována zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Podle jeho přesvědčení je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry. Nejvyšší soud pak pouze z formálních důvodů odmítl dovolání, aniž by se věcí zabýval věcně. Stěžovatel přitom polemizuje s konkrétními zjištěními soudů stran jednotlivých lustrací, přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu vyjadřující se k důkaznímu řízení. Zdůrazňuje přitom, že byl služebně zařazen jako operativec a k náplni práce patřila právě operativně pátrací činnost, která je dle interních aktů dovoleným účelem provádění lustrací, přičemž žádnou z lustrací nepředal třetí osobě ani z jejich provedení nijak neprofesně netěžil, pouze o nich neučinil příslušný písemný záznam, což může být nanejvýš kázeňským přestupkem. Má proto za to, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, přičemž tvrdí, že v tomto směru učiněný závěr dovolacího soudu je také v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Odkazuje přitom na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a na obecné závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1152/17. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) v podstatě nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá. 9. Podstata ústavní stížnosti spočívá v odmítnutí skutkových zjištění rozhodných pro závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel přitom poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Jak však vyplývá z rozsudku obvodního soudu, tento soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení provedených důkazů. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (v souladu s § 125 odst. 1 tr. řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Městský soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl na rozdíl od zjištění, která vedla obvodní soud k vydání zprošťujících výroků, ke skutkovým zjištěním žádných výhrad, přičemž stejně jako nalézací soud obhajobě stěžovatele nepřisvědčil, když z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatelem prováděné lustrace nebyly nijak spojeny s žádnou operativně pátrací činností a v prvně uvedených lustracích ani jeho služební zařazení ho k takové činnosti neopravňovalo. Městský soud shledal správnou a výstižně odůvodněnou i právní kvalifikaci jednání stěžovatele. 10. Lze shrnout, že obě napadená rozhodnutí, posuzovaná jako celek, obsahují souhrnné hodnocení všech rozhodných skutečností a vylučují jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelově vině. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho rozsudku ve věci Helle prot