III.ÚS 117/24 – Ústavní soud

III.ÚS 117/24 ze dne 20. 8. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Míka, zastoupeného JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou, se sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. listopadu 2023 č. j. 1 Ads 35/2023-28 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2023 č. j. 2 Ad 10/2021-42, spojené s návrhem na zrušení nařízení vlády č. 381/2020 Sb. ze dne 21. září 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení nařízení vlády č. 381/2020 Sb. ze dne 21. září 2020 se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a průběh předchozího řízení 1. Ústavní soud se v nyní posuzovaném případě zabýval ústavností situací, v níž má stěžovatel jako osoba, která odešla do řádného důchodu v roce 2021, nižší starobní důchod než osoby, jež požádaly o předčasný důchod v roce 2020. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, rozhodnutím ze dne 16. 4. 2021 č. j. X, vedlejší účastnice řízení přiznala stěžovateli starobní důchod ve výši 34 878 Kč měsíčně. Stěžovatel považoval výpočet přiznaného starobního důchodu za chybný, neboť byl nižší než odhadovaný v roce 2020 (dne 15. 4. 2020 si stěžovatel nechal vypracovat informativní výpočet důchodu, který byl proveden k datu 5. 3. 2021, přičemž odhadovaná výše starobního důchodu činila 36 087 Kč měsíčně). Rozhodnutím ze dne 20. 5. 2021 č. j. Y vedlejší účastnice zamítla námitky stěžovatele a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. 3. Stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, v níž označil aplikovanou právní úpravu, konkrétně nařízení vlády č. 381/2020 Sb., za protiústavní, neboť na základě parametrů stanovených v použitelných právních předpisech mu byl jako žadateli o starobní důchod v roce 2021 přiznán nižší starobní důchod, než by činila výše jeho předčasného starobního důchodu kapitalizovaného ode dne 1. 1. 2021, pokud by si v roce 2020 požádal o přiznání předčasného starobního důchodu, resp. mu byl přiznán nižší starobní důchod, než by činil starobní důchod, pokud by mu nárok vznikl až v roce 2022. 4. Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl. V odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 8/07 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) konstatoval, že "v českém důchodovém systému je stanovení výše důchodu zcela závislé na parametrech v době přiznání důchodu, čímž můžou být některé generace zvýhodněny, a zároveň se v českém důchodovém systému uplatňuje výrazná intragenerační příjmová solidarita, na základě které osoby s vyššími příjmy mají nižší míru náhrady předdůchodových příjmů oproti osobám s nižšími příjmy, kdy zásluhou výrazné intragenerační příjmové solidarity se v jisté míře snižuje význam zásluhovosti". 5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, a to poté, co ji označil za přijatelnou, neboť nastoluje právní otázku, která nebyla doposud judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena. Kasační soud neshledal dotčenou právní úpravu neústavní, diskriminační či rozpornou s právem na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Jakkoliv stěžovateli přisvědčil, že krátkodobě došlo k poklesu přiznaných důchodů a že se tím v roce 2021 snížila jejich zásluhovost, nestalo se tak proto, že by byla úprava důchodového systému neústavní či porušovala zásadu rovnosti. Nejvyšší správní soud s odkazem na svou vlastní prejudikaturu, jakož i s odkazem na shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/07 doplnil, že nelze tvrdit, že by zásada zásluhovosti, coby ústavněprávní korektiv dovozovaný z požadavku rovnosti limitující zákonodárce v oblasti úpravy starobních důchodů, zcela vymizel, neboť výše starobního důchodu osob s vyššími příjmy nadále zůstává vyšší oproti osobám s příjmy nižšími. Nejvyšší správní soud uznal, že pokles přiznaných důchodů, ke kterému došlo v roce 2021, mohou dotčené osoby subjektivně vnímat jako nespravedlivý a diskriminační, nestalo se tak ovšem bez objektivní příčiny či proto, že by byla zákonná pravidla sama o sobě diskriminační. 6. Nejvyšší správní soud zhodnotil, že pravidla v oblasti starobních důchodů platí pro všechny pojištěnce objektivně stejně. Jejich důsledky v konkrétním případě však závisí na několika proměnných, které se (mimo jiné) odvíjí částečně od ekonomické situace v zemi a částečně je ze své vlastní vůle ovlivňuje samotný pojištěnec. Bylo jen na stěžovateli, zda odejde do předčasného důchodu v roce 2020, do řádného důchodu v roce 2021 či až v letech následujících. Co se týká informativního výpočtu důchodu, Nejvyšší správní soud vysvětlil, že měl pouze orientační povahu a sám o sobě nemůže být považován za důvod způsobující nepředvídatelnost rozhodnutí o přiznání starobního důchodu. Kasační soud uzavřel, že "ačkoliv je obecně nežádoucí, aby předčasný důchod byl vyšší než řádný, není nutně neústavní, pokud se tak mezi lety 2020 a 2021 stalo." II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv a ústavních principů zaručených čl. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. 8. Stěžovatel nadále trvá na tom, že pravidla pro přiznání starobních důchodů jsou s ohledem na shora předestřenou situaci, v níž je řádný starobní důchod přiznaný na základě žádostí v roce 2021 nižší než předčasný starobní důchod přiznaný na základě žádostí v roce 2020, diskriminační, nespravedlivá a rozporná s ústavním principem rovnosti. Závěr Nejvyššího správního soudu, že bylo na stěžovateli, aby si zvolil datum odchodu do starobního důchodu, považuje za "projev arogance moci". Uvádí, že kasační soud tímto nespravedlivě přesunuje odpovědnost na stěžovatele, který ovšem na rozdíl od zákonodárce či vlády nedisponuje potřebnými informacemi či daty vypovídajícími o vývoji údajů, které ovlivňují parametry pro výpočet důchodu. Připouští-li Nejvyšší správní soud, že "v druhé polovině roku 2020, kdy stěžovatel mohl požádat o přiznání předčasného důchodu, již příslušná data dostupná byla", shledává stěžovatel pochybení v nečinnosti a nepřijetí změn právní úpravy tak, aby konstrukce výpočtu důchodu garantovala dodržení principů ústavního práva na přiměřené hmotné zabezpečení a rovnosti (mezi pojištěnci). Stěžovatel doplňuje, že i kdyby byla potřebná data dostupná, ne každý pojištěnec si z těchto dat uměl spočítat, zda je pro něj výhodné zažádat si o předčasný důchod. Shrnuje, že systém výpočtu důchodů, použitý i v jeho případě, znevýhodňuje část pojištěnců, kteří do něj odvádí pojištění delší dobu, a to oproti těm, kteří odcházejí do důchodu předčasně. Závěrem upozorňuje na to, že v roce 2023 nastala v důchodovém systému obdobná situace jako v roce 2021, nicméně na rozdíl od roku 2021 byli pojištěnci o výhodnosti odchodu do předčasného důchodu včas informováni. 9. Z předestřených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a městského soudu a současně navrhuje zrušení nařízení vlády č. 381/2020 Sb. ze dne 21. 9. 2020. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vlastní posouzení věci 11. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud v nyní posuzovaném případě nezjistil, že by napadená rozhodnutí trpěla jakýmkoliv ústavněprávním deficitem. 12. Jak již bylo řečeno, obecné soudy se zabývaly situací, v níž má stěžovatel jako osoba, která odešla do řádného důchodu v roce 2021, nižší starobní důchod než osoby, jež požádaly o předčasný důchod v roce 2020. Stěžovatel tuto disproporci považuje za nepřípustně diskriminační, a tedy protiústavní. 13. Ústavní soud předesílá, že situace, kdy krátkodobě dochází k poklesu přiznaných důchodů a ke snížení jejich zásluhovosti, je nežádoucí. Souhlasí však se závěry správních soudů, že nutně nemusí být neústavní. V nyní posuzované věci je v prvé řadě podstatné, že z napadených rozhodnutí dostatečně vyplývají důvody, pro které městský soud i Nejvyšší správní soud zamítly stěžovatelovu žalobu, resp. jím podanou kasační stížnost. Na jejich odůvodnění Ústavní s