III.ÚS 1200/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1200/23 ze dne 20. 3. 2024 N 51/123 SbNU 99 Odporovatelnost právních úkonů dlužníka v rozsahu dávek výživného splatných po dni rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky T. T., zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1086/2023-562 ze dne 18. 4. 2023, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 16/2022-399 ze dne 15. 2. 2022, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 336/2022-516, 14 Co 337/2022 ze dne 18. 11. 2022 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 36 EXE 2168/2019-452 ze dne 14. 7. 2022 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu č. j. 36 EXE 2168/2019-458 ze dne 1. 8. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení a Z. T., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, a P. T. jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1086/2023-562 ze dne 18. 4. 2023, usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 16/2022-399 ze dne 15. 2. 2022, usnesením Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 336/2022-516, 14 Co 337/2022 ze dne 18. 11. 2022 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 36 EXE 2168/2019-452 ze dne 14. 7. 2022 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu č. j. 36 EXE 2168/2019-458 ze dne 1. 8. 2022 bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené právo na rodinný život a na péči o děti podle čl. 32 odst. 4 a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1086/2023-562 ze dne 18. 4. 2023, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 16/2022-399 ze dne 15. 2. 2022, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 336/2022-516, 14 Co 337/2022 ze dne 18. 11. 2022 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 36 EXE 2168/2019-452 ze dne 14. 7. 2022 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu č. j. 36 EXE 2168/2019-458 ze dne 1. 8. 2022 se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností, v níž namítá, že v záhlaví označenými rozhodnutími došlo k porušení jejího ústavně garantovaného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jádrem věci je posouzení, zda a v jakém rozsahu může uspokojit zletilé, ale dosud nezaopatřené dítě (jakožto věřitel) svou pohledávku na výživném z majetku třetí osoby, na základě rozsudku vyhovujícího odpůrčí žalobě podané v režimu § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník z roku 1964"). II. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatelka vymáhala po P. T., svém otci, v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem Mgr. Jakubem Effenbergerem, Exekutorský úřad Kolín, pod sp. zn. 219 EX 0300/19 (u Obvodního soudu pro Prahu 3 vedeném pod sp. zn. 36 EXE 2168/2019), běžné a dlužné výživné. Otec stěžovatelky převedl v roce 2010 na svou - matku Z. T. (babičku stěžovatelky a vedlejší účastnici) členský podíl v bytovém družstvu představující jeho jediný exekučně postižitelný majetek. V řízení zahájeném matkou jakožto zákonnou zástupkyní tehdy ještě nezletilé stěžovatelky bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") č. j. 11 C 123/2012-318 ze dne 23. 5. 2019 rozhodnuto, že dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, uzavřená mezi otcem stěžovatelky a vedlejší účastnicí, je vůči stěžovatelce právně neúčinná. Tyto závěry potvrdil i Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 19 Co 28/2019-363 ze dne 13. 11. 2019. Dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud usnesením č. j. 24 Cdo 890/2020-452 ze dne 7. 5. 2020 odmítl jako nepřípustné. Pochybení neshledal ani Ústavní soud a ústavní stížnost vedlejší účastnice usnesením sp. zn. II. ÚS 2021/20 ze dne 12. 1. 2021 jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Stěžovatelka proto mohla požadovat uspokojení své pohledávky přímo z toho, co odporovatelným právním úkonem z majetku otce jako dlužníka ušlo. S ohledem na tyto skutečnosti byla do exekučního řízení zahájeného (již zletilou) stěžovatelkou vedeného pod sp. zn. 36 EXE 2168/2019 proti otci stěžovatelky přibrána i vedlejší účastnice. 3. Vedlejší účastnice následně navrhla částečné zastavení exekuce, a to s odůvodněním, že podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 856/2011 ze dne 15. 12. 2011 mohou být předmětem exekučního řízení vedeného vůči její osobě pouze pohledávky vzniklé stěžovatelce za jejím otcem do právní moci rozsudku městského soudu č. j. 19 Co 315/2019-363, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelčině odpůrčí žalobě, tedy splatné do 10. 12. 2019. Obvodní soud usnesením č. j. 36 EXE 2168/2019-257 ze dne 26. 5. 2021 tento návrh na částečné zastavení exekuce zamítl. V posuzované věci závěry rozsudku sp. zn. 21 Cdo 856/2011 neaplikoval, přičemž konstatoval, že se "jedná se o zcela ojedinělé [...] rozhodnutí, nikoliv ustálenou judikaturu, přičemž rozhodnutí je navíc vnitřně rozporné, [neboť] Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí [...] současně tvrdí, že z [úmyslně] vyvedeného majetku lze vymoci pouze pohledávky po splatnosti ke dni rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě, zároveň však tvrdí, že skutečnost, zdali dluh k tomuto datu z jakéhokoliv důvodu zanikl, není podstatná, jinými slovy - pro rozhodnutí o odpůrčí žalobě, tedy pro vyslovení relativní neúčinnosti takového právního úkonu, je podstatný úmysl učinit takový úkon za účelem zkrátit svého věřitele." Poukázal i na to, že v případech týkajících se vyživovací povinnosti je nezbytné aplikovat při výkladu základní zásady, které prolínají celým občanským, případně rodinným právem, jako jsou zásada ochrany slabší smluvní strany, zásada ochrany dobrých mravů a zákazu zneužití práva. Uvedl, že stěžovatelku je nezbytné považovat za slabší smluvní stranu, neboť jeho postavení je z důvodu odkázání na výživu vedlejším účastníkem značně ztíženo. Svoji argumentaci uzavřel, že v případě dlužného plnění z vyživovací povinnosti je potřebné zvýšenou měrou chránit věřitele, je-li nezaopatřeným dítětem, nikoliv poskytovat zvýšenou ochranu majetku rodiče, který neplní své zákonné povinnosti. 4. Městský soud usnesením č. j. 14 Co 320/2021-352 ze dne 22. 10. 2021 toto rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. K námitce vedlejší účastnice, že obvodní soud ignoroval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 856/2011, uvedl, že toto rozhodnutí neřeší problematiku, v jakém rozsahu se lze v exekučním řízení domáhat uspokojení pohledávky výživného na tom, v jehož prospěch byl učiněn neúčinný úkon. Zdůraznil, že při respektování závěru vyjádřeného v posledně citovaném rozsudku Nejvyššího soudu "by osoba výživou oprávněná, nehledě na skutečnost, že disponuje vykonatelným rozhodnutím, musela pro dávky výživného splatné po rozhodnutí o odpůrčí žalobě podat novou odpůrčí žalobu a pokud by - jako je tomu právě v projednávané věci - bylo rozhodnutí o odpůrčí žalobě vydáno po uplynutí lhůty k jejímu podání, pak by s ní nemohla být úspěšná." Uzavřel, že by přiklonění se k tomuto výkladu znamenalo rezignaci na ochranu osob odkázaných na výživu před úmyslně zkracujícím jednáním povinných a že je nezbytné, aby výklad naopak sledoval specifickou povahu výživného. 5. Dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 20 Cdo 16/2022-399 ze dne 15. 2. 2022 (dále jen "první usnesení Nejvyššího soudu") vyhověl a usnesení obvodního soudu ze dne 23. 5. 2019 a usnesení městského soudu ze dne 13. 11. 2019 zrušil. V odůvodnění Nejvyšší soud, pouze s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 856/2011, jinak bez širší argumentace, učinil závěr, že má stěžovatelka vůči vedlejší účastnici vymahatelnou pohledávku podle § 42a odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 toliko v rozsahu nároku na výživné existujícího v době rozhodnutí o odpůrčí žalobě. 6. První usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. Ústavní soud její návrh odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu usnesením sp. zn. III. ÚS 74/23 ze dne 16. 1. 2023 jako nepřípustný ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3547/13 ze dne 22. 1. 2014 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3794/14 ze dne 22. 4. 2015), neboť po prvním usnesení Nejvyššího soudu byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu projednání. Rozhodnout o přípustnosti ústavní stížnosti v části, která směřuje proti kasačnímu rozhodnutí, je možné až na základě meritorního posouzení celé věci [k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS