III.ÚS 1207/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1207/22 ze dne 23. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Goodwill invest s. r. o., se sídlem U dubu 691/48, Praha 4, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. února 2022 č. j. 17 Co 14/2022-60, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., se sídlem Přítkovská 1689/14, Teplice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 2. Okresní soud v Teplicích (dále jen "nalézací soud") usnesením ze dne 6. 12. 2021 č. j. 19 Nc 1/2021-37 nařídil předběžné opatření, jímž uložil vedlejší účastnici povinnost dodávat vodu z vodovodu do odběrného místa na tam specifikované adrese a z tohoto odběrného místa odvádět odpadní vodu kanalizací (výrok I.), uložil stěžovatelce povinnost podat návrh ve věci samé (výrok II.), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek z návrhu na vydání předběžného opatření (výrok III.) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Podle nalézacího soudu stěžovatelka osvědčila naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů účastnic. Následně nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka osvědčila faktický stav dodávky vody do odběrného místa v období let 2015 až 2020. Ačkoli účastnice nemají k dispozici smlouvu, jež měla být uzavřena v roce 2015, vedlejší účastnice následně dodávala vodu a odváděla odpadní vody, se stěžovatelkou jako odběratelkou komunikovala, vyúčtovávala jí dodanou vodu, zasílala plán záloh na další období, ev. ji o zaplacení vyúčtování upomínala. Stěžovatelce je bez dodávky vody znemožněno řádné užívání nemovitých věcí, ať již pro účely skladovacích prostor, či pro účely bydlení. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení nalézacího soudu ve výrocích I., II. a IV. tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření v tam specifikovaném rozsahu zamítá (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastníci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). V prvé řadě dospěl odvolací soud k závěru, že má za prokázanou potřebu prozatímní úpravy poměrů účastnic, neboť předmětná nemovitost je užívána k bydlení nájemcem stěžovatelky a bez dodávek vody a odvádění odpadních vod je její užívání tímto způsobem prakticky vyloučeno. Na rozdíl od nalézacího soudu nemá odvolací soud z tvrzení stěžovatelky a jí předložených listin za osvědčené uzavření písemné smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod. Stěžovatelka sice osvědčila, že text smlouvy jí zaslaný vedlejší účastnicí podepsala, avšak vzhledem k pokynům uvedeným v dopise zaslaném vedlejší účastnicí, že stejnopis návrhu smlouvy je třeba při korespondenčním způsobu uzavření smlouvy úředně ověřit, a vzhledem k absenci podpisu vedlejší účastnice na textu smlouvy, nemá odvolací soud za osvědčené, že by stěžovatelka doručila vedlejší účastnici návrh na uzavření písemné smlouvy ve smyslu § 1732 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. K písemné akceptaci návrhu smlouvy vedlejší účastnicí stěžovatelka ničeho neuvádí, resp. její tvrzení v tomto směru jsou nejasná. Není zřejmé, zda a kdy vedlejší účastnice smlouvu podepsala, a zda a kdy doručila podepsaný text smlouvy stěžovatelce. Za této situace nejsou tvrzení stěžovatelky ve vztahu k akceptaci návrhu vedlejší účastnicí dostatečná, natož osvědčená. Nejsou-li tvrzení stěžovatelky dostatečnou oporou pro závěr, že došlo k uzavření písemné smlouvy, nelze podle odvolacího soudu rozhodné skutečnosti dovozovat z následného chování účastnic, neboť takové závěry by byly pouhou spekulací o důvodech takového chování v situaci, kdy se k těmto důvodům nemohla vedlejší účastnice vyjádřit. III. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve namítá, že napadené usnesení je ve výrokové části neurčité. Pokud odvolací soud změnil výroky I., II. a IV. usnesení nalézacího soudu a nahradil je formulací zamítavého výroku, postupoval nesprávně, neboť zahrnul pod meritorní změnu i změnu procesního výroku. Tato formální vada je rozporná s principem právní jistoty, který je účastníkům garantován Ústavou. 5. Podle stěžovatelky je závěr odvolacího soudu, že nemá za osvědčenou existenci právního vztahu, jehož určení se stěžovatelka hodlá domáhat, za problematický ze dvou důvodů. Zaprvé, neodpovídá požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí, nakolik je pouhým konstatováním negativního vymezení se k návrhu stěžovatelky, a zadruhé, dává meritorně návod nalézacímu soudu, jak rozhodnout ve věci samé. 6. Odůvodnění napadeného usnesení sice obsahuje relativně rozsáhlý popis skutkového stavu případu, ale žádný náznak toho, jak soud došel k právnímu zhodnocení skutkového stavu, pročež jde o vadu ústavněprávního rozměru (odkazuje přitom na nález ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 3001/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/). Odvolací soud založil svůj závěr na tom, že nebyla osvědčena existence písemné smlouvy, avšak za situace, kdy stěžovatelka rekonstruovala řadou tvrzení a důkazů proces vedoucí k uzavření smlouvy a následně jednání vedlejší účastnice, závěr odvolacího soudu nemůže obstát. Označil-li odvolací soud rekonstrukci smluvního vztahu jako spekulativní, jde o bezprecedentní vybočení z mezí dosavadní soudní praxe a elementárního výkladu projevu vůle. Stěžovatelka uvádí, že pokud bychom přijali tezi odvolacího soudu, nebude možné dokázat žádný smluvní vztah, o němž neexistuje písemný důkaz. Soud tím rezignoval na jednu ze svých hlavních úloh - pomocí důkazů objasňovat sporné skutečnosti. Není-li podle stěžovatelky přímý důkaz o existenci smluvního vztahu (tj. písemná smlouva, kterou vedlejší účastnice odmítá uznat a vydat), ale existuje řada nepřímých důkazů, je namístě takové důkazy vyhodnotit podle pravidel důkazního řízení. 7. Stěžovatelka dále konstatuje, že odvolací soud již meritorně věc "rozhodl", když jednoznačně vyslovil závěr, že mezi účastníky nedošlo k uzavření písemné smlouvy o dodávkách vody. Tím v podstatě dal implicitně pokyn nalézacímu soudu, jak má věc rozhodnout, neboť stěžovatelka nedisponuje jinými než již předloženými důkazy, nehledě na to, že její podání je založeno na rekonstrukci kontraktačního procesu pomocí důkazů opírajících se o časové úseky a jednání do nich spadajících před uzavřením, při jejím uzavření a po něm. Stěžovatelka tak byla zkrácena na svých ústavně zaručených právech, neboť v podstatě ztratila příležitost v meritorním řízení přesvědčit soud o svém nároku, nakolik je nalézací soud vázán názorem jemu nadřízeného soudu. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu 9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 11. Ve věci stěžovatelky jde o rozhodování o předběžném opatření. Ústavní soud v rámci přezkumu tohoto typu řízení konstantně judikuje, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327) či ze dne 12. 4.