III.ÚS 122/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 122/14 ze dne 10. 7. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Cimy, zastoupeného JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013 č. j. 5 Afs 68/2013-43, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013 č. j. 9 Ca 410/2009-74-88, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 13. 10. 2009 č. j. 5527/09-1100-202289 a rozhodnutí Finančního úřadu v Benešově ze dne 19. 4. 2005 č. j. 40254/05/021910/3646, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 26, čl. 36 a čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí soudů a správních orgánů vydaná v daňovém řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgán I. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne ze dne 13. 10. 2009 č. j. 5527/09-1100-202289 (poté, co jeho předchozí rozhodnutí ze dne 15. 5. 2006 č. j. 4389/06-110 bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, jemuž předcházelo zrušující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2009 č. j. 5 Afs 79/2008-137) bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Benešově - dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací 2002, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň ve výši 854 281 Kč. Odvolací orgán (dále jen žalovaný) ve shodě se správcem daně prvního stupně dospěl k závěru, že v rámci daňové kontroly nebyly oprávněně uznány výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů sdružení dle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v celkové výši 2 790 000 Kč, neboť stěžovatel v řízení neprokázal právní důvod vyplacení této částky třetí osobě, Alexandru Jurčenkovi. Podle žalovaného právní vztah založený mandátní smlouvou ze dne 1. 3. 2001 mezi stěžovatelem a společností Falkon Capital, a. s., a právní vztah založený mandátní smlouvou ze dne 5. 2. 2001 mezi stěžovatelem a A. Jurčenkem jsou na sobě nezávislé právní vztahy, které nelze posuzovat jako jeden ekonomický případ, a pokud společnost Falkon Capital, a. s., vyplatila stěžovateli odměnu 3 000 000 Kč, nemůže jakákoliv část tohoto příjmu patřit jiné osobě. Mimo tato zjištění žalovaný též konstatoval, že stěžovatelem vedené účetnictví je zatíženo neprůkazností, nesprávností a neúplností. II. O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2013 č. j. 9 Ca 410/2009-74-88 tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. K námitce, že žalovaný nesprávně posoudil povahu obchodních případů "realizovaných" na základě mandátních smluv mezi stěžovatelem a A. Jurčenkem a mezi stěžovatelem a společností Falkon Capital a. s., když na první smlouvu nenahlížel jako na smlouvu komisionářskou, což mělo za následek vyvození nesprávných skutkových a právních závěrů, soud na základě provedeného dokazování a jeho doplnění o výslech svědka A. Jurčenka (29. 9. 2009) přisvědčil žalovanému, že z daňového hlediska lze za daňový výdaj uznat jen částky vynaložené na dosažení příjmu, bez jejichž vynaložení by k němu nedošlo; taková souvislost mezi příjmem stěžovatele od společnosti Falkon Capital, a. s., a částkou 2 790 000 Kč, kterou stěžovatel vyplatil A. Jurčenkovi, však prokázána nebyla. Z obšírně vyložených důvodů měl soud též za to, že mandátní smlouvu mezi stěžovatelem a A. Jurčenkem nelze interpretoval ani jako smlouvu komisionářskou, neboť by to bylo v rozporu s vůlí jednoznačně vyjádřenou ve smlouvě. K nemožnosti uplatnit daňovou ztrátu z předchozích zdaňovacích období soud poukázal na usnesení rozšířeného senátu NSS sp. zn. 8 Afs 111/2005, podle něhož (mj.) zjištěnou okolností, k níž musí při daňové kontrole ve smyslu § 16 odst. 8 daňového řádu přihlížet, není právní úkon, jímž daňový subjekt vůči správci daně projeví vůli uplatnit daňovou ztrátu z předchozích let v jiném rozsahu než v daňovém přiznání za kontrolované zdaňovací období. S podrobným zdůvodněním soud nepřisvědčil ani tvrzení o nezákonnosti postupu žalovaného v odvolacím řízení; k námitce, že vyplacená odměna byla zdaněna podruhé, soud nepřihlédl, neboť byla uplatněna po zákonem stanovené lhůtě (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). III. Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 24. 10. 2013 č. j. 5 Afs 68/2013-43 zamítl kasační stížnost, kterou proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel podal. Ke stěžejní námitce ohledně nesprávného posouzení vzájemné souvislosti obou mandátních smluv a tím i souvislosti mezi oběma plněními kasační soud s poukazem na obsah a rozsah důkazní povinnosti daňového subjektu ve smyslu § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, zdůraznil, že bylo na stěžovateli, aby prokázal, že výdaj skutečně vynaložil na reálnou službu a současně prokázal i souvislost výdaje s dosaženými příjmy. Na základě výsledků provedeného dokazování a zcela v souladu s právním hodnocením žalovaného a krajského soudu dospěl k závěru, že stěžovatel své důkazní břemeno ohledně daňové uznatelnosti výdaje nedoložil, neboť neprokázal, že pro A. Jurčenka "nějakou obchodní záležitost zařizoval", a též nebylo prokázáno, "jakou činností se měl A. Jurčenko (pozn. mimo "nalezení obchodu v médiích") podílet na příjmech stěžovatele za jeho činnost pro společnost Falkon Capital, a. s., pro kterou stěžovatel jako mandatář ... měl zpracovávat návrhy a poskytovat poradenskou činnost...". S podrobným zdůvodněním proto odmítl i rozsáhlou polemiku stran povahy smlouvy mezi stěžovatelem a A. Jurčenkem, resp. jeho tvrzení, že tuto smlouvu je nutno považovat za smlouvu komisionářskou s tím, že v řízení nebylo jakkoli prokázáno, že by stěžovatel pro jmenovaného nějakou konkrétní obchodní záležitost svým jménem a na účet komitenta vůbec obstaral. Pro stěžovatelem oponovaný závěr, že se "jednalo o dva zcela nesouvisející ekonomické vztahy", podle soudu svědčila i výpověď svědka Ing. Čimbory; naopak jako důkaz k tvrzení stěžovatele o oprávněnosti výdaje nelze osvědčit ani opakovanou svědeckou výpověď A. Jurčenka, neboť z ní mimo "upozornění ... na konkurzní řízení" nevyplynuly žádné skutečnosti, ze kterých by byl zřejmý podíl na stěžovatelem dosaženém příjmu. Za nedůvodnou označil Nejvyšší správní soud též námitku stěžovatele o nezákonnosti postupu žalovaného v odvolacím řízení, že jej neseznámil po provedení výslechu A. Jurčenka se závěry, které na základě tohoto doplnění dokazování učinil. S odkazem na vlastní konstantní judikaturu uvedl, že "právo stěžovatele na součinnost při dokazování nebylo ... nikterak dotčeno", neboť stěžovatel byl účasten výslechu svědka a měl možnost klást mu otázky; vlastní hodnocení tohoto důkazu bylo však věcí žalovaného a jeho hodnotící úvaha je v rozhodnutí o odvolání obsažena. S podrobným zdůvodněním odmítl kasační soud i tvrzení stěžovatele ohledně nemožnosti uplatnění ztráty z předchozích zdaňovacích období; za oprávněný označil postup krajského soudu, který se nezabýval stěžovatelem v replice dodatečně uplatněnou námitkou o dvojím zdanění jemu vyplacené odměny. IV. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadenými rozhodnutími a postupem žalovaného bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť 1/ rozhodnutí soudů i žalovaného nebyla dostatečně odůvodněna, 2/ v odvolacím řízení byla porušena povinnost správce daně postupovat v součinnosti s ním, 3/ právní závěry soudů i žalovaného jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a skutková zjištění kolidují s provedenými důkazy, a 4/ soudy i žalovaný bezdůvodně postupovaly vůči němu zaujatě a s nedůvěrou k jeho tvrzením. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že 5/ v řízení byl porušen i čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť zásada zde zakotvená "v sobě zahrnuje i povinnost správce daně vyměřit daň v souladu se zákonem" a konečně tvrdí, že 6/ dodatečné vyměření daně je pro něj likvidační a představuje tak zásah do základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny". Konkretizovaný obsah jednotlivých námitek je seznatelný z výše prezentovaných obsahů napadených rozhodnutí, neboť jsou obdobné těm, jež stěžovatel již před nimi vznesl. V. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není so