III.ÚS 1226/19

Dne 16. 4. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelčina stížnost, kterou se domáhala zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze potvrzující usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2018 č. j. 60 ICm 3984/2016-150, kterým nebyl stěžovatelce ustanoven právní zástupce pro dovolací řízení v řízení o žalobě pro zmatečnost.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatelky trpí zjevnými vadami; stěžovatelka především není zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka se v minulosti obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byla upozorněna s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1216/17). Stěžovatelka však zvolila postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byla soudem poučena o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Stejně jako ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1214/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.