III.ÚS 124/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 124/20 ze dne 19. 5. 2020 N 102/100 SbNU 185 Vrácení soudního poplatku a právo na soudní ochranu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mondi Štětí, a. s., se sídlem Litoměřická 272, Štětí, zastoupené Mgr. Erikem Kolanem, LL.M. Eur., advokátem, se sídlem Husova 240/5, Praha 1, směřující proti výroku IV usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 4. 2019 č. j. 19 C 145/2017-148 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2019 č. j. 17 Co 108/2019-186, za účasti Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Teplická 874/8, Děčín IV - Podmokly, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Výrokem IV usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 4. 2019 č. j. 19 C 145/2017-148 a usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2019 č. j. 17 Co 108/2019-186 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto v označených částech ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Přestože totiž Okresní soud v Děčíně (dále též "okresní soud" nebo "soud prvního stupně") zastavil řízení o žalobě stěžovatelky z důvodu chybějící pravomoci soudů, stěžovatelce nebyla (dle ní svévolně) vrácena část soudního poplatku ve výši 820 000 Kč. 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti. 3. Stěžovatelka působí jako společnost vyrábějící elektřinu. Po vedlejší účastnici, provozující regionální distribuční elektrickou soustavu, požadovala přes 276 milionů Kč, které jí vedlejší účastnice údajně neoprávněně vyfakturovala v roce 2013 jako složku ceny za distribuci elektřiny i krytí nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie (dále jako "poplatek OZE"). Stěžovatelka poplatek OZE (tvořící pouze část celkového vyúčtování za distribuci) uhradila, nicméně se domnívala, že právo vedlejší účastnice poplatek účtovat nemělo v rozhodném období oporu ve smlouvě o distribuci, rozhodnutích Energetického regulačního úřadu (dále jako "ERÚ") a ani právních předpisech. 4. Dne 16. 2. 2017 proto stěžovatelka uplatnila nárok vůči vedlejší účastnici u ERÚ, přičemž jeho pravomoc k rozhodnutí vyvozovala s odkazem na § 52 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů. ERÚ však usnesením ze dne 22. 3. 2017 věc odložil z důvodu vlastní věcné nepříslušnosti. Stěžovatelka se bránila proti tomuto usnesení rozkladem, jehož vyřízení mělo trvat několik měsíců. Z důvodu procesní opatrnosti a rovněž, aby předešla promlčení svého nároku, uplatnila stěžovatelka identický nárok dne 5. 5. 2017 u Okresního soudu v Děčíně. V říjnu 2017 Rada ERÚ odmítla rozklad stěžovatelky. V návaznosti na to vyzval nalézací soud stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku ve výši 4 100 000 Kč, což stěžovatelka obratem učinila. 5. Soud prvního stupně dne 4. 4. 2019 v záhlaví označeným usnesením řízení zastavil (výrok I), postoupil věc ERÚ (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Důvodem pro tento krok bylo rozhodnutí ze dne 15. 1. 2019 č. j. Konf 45/2017-14, ve kterém zvláštní senát (zřízený na základě zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů) dospěl k závěru, že ve sporech mezi výrobci elektřiny a distributory o úhradu poplatku OZE je orgánem příslušným k vydání rozhodnutí ERÚ. Dle okresního soudu se rozhodnutí zvláštního senátu plně uplatní i na věc, kterou projednával. Proto výrokem IV usnesení rozhodl, že se stěžovatelce vrací soudní poplatek (pouze) v částce 3 280 000 Kč. Uplatnil přitom pravidlo obsažené v § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého při vrácení poplatku z důvodu zastavení řízení před prvním jednáním je soud povinen vrácený poplatek snížit o 20 %. Výrok IV napadla stěžovatelka odvoláním a argumentovala, že jí měl být vrácen celý soudní poplatek. 6. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí okresního soudu, neboť z žádného ustanovení zákona o soudních poplatcích nelze dovodit, že by při zastavení řízení mohl být vrácen soudní poplatek v plné výši. Pravomoc soudu patří mezi podmínky řízení, a pokud není dána, nemůže soud vydat rozhodnutí ve věci samé (§ 103 o. s. ř.). To však neznamená, že by chybějící pravomoc bránila zahájení řízení, se kterým je přitom poplatková povinnost spojena. V daném řízení bylo předmětem žaloby zaplacení peněžité částky, a žaloba tak představovala úkon dle položky 1 Sazebníku soudních poplatků. V praktické rovině byla naplněna i fiskální funkce soudního poplatku, jelikož se zahájením řízení je vždy spojena určitá činnost soudu a je spravedlivé po poplatníkovi požadovat, aby se na ní finančně podílel. Jestliže stěžovatelka v důsledku pociťované nespravedlnosti žádá o zbytek soudního poplatku, měla by se jej domáhat postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). II. Argumentace stěžovatelky 7. Obecné soudy svým postupem dle stěžovatelky porušily čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), podle kterého mohou být povinnosti ukládány jen na základě zákona a v jeho mezích, a dále čl. 11 odst. 5 Listiny, umožňující ukládat daně a poplatky jen na základě zákona, což v důsledku vedlo i k porušení stěžovatelčina vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. 8. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se vinou postupu orgánů veřejné moci dostala do nespravedlivé situace. Na počátku uplatnila svůj nárok u ERÚ, žalobu k soudu podala pouze z důvodu procesní opatrnosti a trvala na ní jen kvůli (nesprávnému) odmítnutí ERÚ spor projednávat. Soudní poplatek uhradila. Ačkoliv se o dva roky později okresní soud ztotožnil s původním názorem stěžovatelky, že spor měl skutečně řešit ERÚ, vrátil jí pouze 80 % zaplaceného soudního poplatku. Stěžovatelka uznává, že k přezkumu problematiky nákladů řízení a poplatkové povinnosti přistupuje Ústavní soud zdrženlivě, vyhrazuje si ovšem možnost zásahu, pokud postup obecného soudu ústí v extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Příkladem může být situace, kdy je účastníku řízení ukládána poplatková povinnost tam, kde ji nemá. Právě k tomu přitom došlo u stěžovatelky. 9. Uplatnění nároku stěžovatelky u Okresního soudu v Děčíně nebylo předmětem poplatkové povinnosti. K úhradě byla vyzvána s tím, že započala občanské soudní řízení. To ale probíhat nemohlo, neboť předmět řízení dle rozhodnutí zvláštního senátu vůbec nespadá do pravomoci soudů, a poplatková povinnost byla proto stěžovatelce uložena v rozporu se zákonem o soudních poplatcích. 10. Stěžovatelka plně sdílí a odkazuje na právní názor Městského soudu v Praze vyjádřený v usnesení ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. 62 Co 175/2015: "Poplatkový zákon sice výslovně neřeší situaci, kdy je podán návrh ve věci, v [níž] není dána pravomoc soudu, nicméně pokud ze samotného názvu tohoto zákona vyplývá, že jde o zákon o soudních poplatcích, pak povahu tohoto soudního poplatku podle přesvědčení odvolacího soudu nezakládá to, že navrhovatel (nesprávně) podá příslušný návrh u soudu, ačkoli pravomoc soudu k projednání uplatněného sporu není dána, ale charakter řízení, kdy jeho předmětem je spor, u něhož je pravomoc soudu založena podle § 7 o. s. ř. Opačný závěr by znamenal, že navrhovatel by byl nucen např. ve věci, která by spadala do pravomoci správního orgánu, zaplatit poplatek dvakrát, a to jednou jako soudní poplatek podle zák. č. 549/1991 Sb. (bez ohledu na to, že by mu poté byla jeho část postupem podle § 10 odst. 3 cit. zák. vrácena) a poté, kdy by soud řízení pro nedostatek pravomoci zastavil a věc postoupil správnímu orgánu, jehož pravomoc k projednání tohoto sporu by byla dána, též podle zák. č. 634/2004 Sb. o správních poplatcích." 11. Stěžovatelka dále upozorňuje, že Okresní soud v Děčíně ve skutkově a právně totožných věcech jiného žalobce (Unipetrol RPA) proti vedlejší účastnici řízení také zastavil, ale s odkazem na citované usnesení Městského soudu v Praze vrátil žalobci poplatek v plné výši. Jestliže Okresní soud v Děčíně rozhodl ve věcech stěžovatelky a žalobce Unipetrol RPA bez relevantního důvodu rozdílně, porušil zásady předvídateln