Ústavní soud III.ÚS 1242/25

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících. Je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, pokud se jimi řízení nekončí.

Stěžovatelka je v dané trestní věci v postavení poškozené, která ústavní stížností brojí proti všem výrokům odsuzujících rozsudků, přičemž sama uvádí, že v řízení bylo nejvyšší státní zástupkyní podáno dovolání "z obdobných důvodů, z jakých podává stěžovatelka tuto ústavní stížnost". Jak Ústavní soud zjistil z vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství o vyřízení podnětu k podání dovolání ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 NZO 6003/2024-14 "bylo podáno dovolání v neprospěch obviněného" pod sp. zn. 1 NZO 5017/2025. Nejvyšší soud je zásadně povinen chránit základní práva a svobody stěžovatelky stejně jako Ústavní soud (čl. 4 Ústavy). Odmítl-li Ústavní soud v minulosti pro nepřípustnost obdobnou ústavní stížnost proto, že si dovolání podal odsouzený (viz bod 6 a násl. usnesení ze dne 10. 1. 2025 sp. zn. II. ÚS 2853/24), tím spíše je nutné považovat za předčasnou ústavní stížnost, která se podle samotné stěžovatelky opírá o stejné důvody jako dovolání podané v neprospěch obviněného.

Nic pak stěžovatelce nebrání po skončení řízení před obecnými soudy podat ústavní stížnost znovu. Opakované podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému rozsudku vrchního soudu a krajského soudu pak nebude Ústavní soud oprávněn odmítnout pro opožděnost, neboť takový postup by znamenal odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a byl by porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Je-li nyní ústavní stížnost předčasná, nebude následně Ústavní soud oprávněn (za splnění podmínky stanovené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) pozdější ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.