III.ÚS 1253/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1253/13 ze dne 8. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Města Vsetín se sídlem ve Vsetíně, Svárov 1080, zastoupeného JUDr. Ing. Radkem Jurčíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Čápkova 44, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2012 č. j. 1 Afs 23/2012-102, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2012 č. j. 62 Af 72/2010-138, rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 29. 9. 2010 č. j. ÚOHS-R56/2010/VZ-14509/2010/310/PMo a rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 19. 4. 2010 č. j. ÚOHS-S318/2009/VZ-4121/2010/520/DŘí, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad"), předsedy Úřadu, jakož i správních soudů. Úřad výše specifikovaným rozhodnutím ze dne 19. 4. 2010 dospěl k závěru, že se stěžovatel dopustil správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen "zákon č. 137/2006 Sb."), tím, že s vybraným uchazečem uzavřel dodatek č. 1 a 2 ke smlouvě o dílo, týkající se původní veřejné zakázky, a to v jednacím řízení bez uveřejnění [§ 23 odst. 7 písm. a) téhož zákona], aniž by byly splněny podmínky pro jeho použití, a tento postup stěžovatele mohl podle Úřadu podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky; stěžovateli uložil pokutu 100 000 Kč. Předseda Úřadu shora uvedeným rozhodnutím ze dne 29. 9. 2010 rozklad stěžovatele zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Krajský soud v Brně rozsudkem stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí o rozkladu zamítl a Nejvyšší správní soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem jeho kasační stížností zamítl. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel formuloval následující námitky: 1. Krajský soud neobjasnil, proč ve svém rozhodnutí napravuje vady správních rozhodnutí, které nebyly odstraněny ve správním řízení a z jakých důvodů se neztotožňuje s jeho argumentací ohledně realizace víceprací za nižší než obvyklé ceny. 2. Krajský soud neodůvodnil své závěry ohledně konstatování, že užil jednací řízení bez uveřejnění při uzavírání obou dodatků, a nezabýval se ani žalobní námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Úřadu. 3. Krajský soud neoznačil žádný důkaz, z něhož vyplývá, že hodlal plnění kontrahované v rámci dodatku č. 2 realizovat jako zakázku malého rozsahu. Podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. jej nepoučil o následcích výzvy k doložení důkazů. 4. Tentýž soud překvapivě konstatoval, že plnění, jehož se týkal i dodatek č. 2, nebylo možné oddělit od plnění, které tvořilo předmět původní veřejné zakázky, avšak tím sám vyloučil, že by se jednalo o plnění, které by mohlo být samostatnou veřejnou zakázkou. 5. Oba správní soudy nesprávně uvedly, že postup v jednacím řízení bez uveřejnění je postupem nejméně formalizovaným a nejméně kontrolovaným. 6. Úřad - oproti své jiné rozhodovací praxi - v daném případě neuznal, že pokud jde o zakázku malého rozsahu, není na straně zadavatele veřejné zakázky založena právní povinnost postupovat dle zákona č. 137/2006 Sb. 7. Podle správních soudů byly okolnosti odůvodňující dodatky známy již v době kontraktace, jen o nich on coby zadavatel nevěděl, ačkoliv o nich vědět měl. 8. V případě dodatků a původní smlouvy se jednalo o tři samostatné zakázky, bez ohledu na to, zda jde o zakázku zadávanou v zadávacím řízení podle zákona č. 137/2006 Sb. v otevřeném řízení či jednacím řízení bez uveřejnění. Nelze tudíž souhlasit se závěrem krajského soudu na str. 18 rozsudku, podle něhož předpokladem splnění důvodů podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb. je, že plnění, které představuje předmět obou dodatků, muselo být samostatnou veřejnou zakázkou. 9. Neobstojí ani závěry týkající se materiální stránky správního deliktu; o nutnosti realizovat dodatečné stavební práce se dozvěděl až v průběhu realizace stavby, resp. nebylo prokázáno, že tyto skutečnosti věděl dříve a ani že mohl postupovat jinak, přičemž v případě dodatku č. 1 šlo navíc o jednání v krajní nouzi. Dále jej omlouvá tzv. error facti, tj. omyl o skutkových poměrech závažných z hlediska práva správního trestání, jenž spatřovat v daném činu správní delikt nedovoluje. Při posuzování materiální stránky správního deliktu je významné, že zpracovatelem projektové dokumentace byl subjekt odlišný. 10. V oznámení o zahájení správního řízení ze dne 26. 11. 2009 se uvádí, že se řízení zahajuje pro podezření ze spáchání správního deliktu při uzavírání dodatku č. 2, a nikoli dodatku č. 1. 11. Pokud při zadávání zakázek malého rozsahu na dodatečné práce použil jednací řízení bez uveřejnění, pak jej nelze sankcionovat za spáchání správního deliktu, když skutková podstata předmětného deliktu naplněna nebyla. 12. Výše pokuty se vyznačuje nepřiměřeností k délce řízení a časovému odstupu mezi uložením pokuty a spácháním správního deliktu. 13. Práce v dodatcích č. 1 a č. 2 byly - oproti závěrům soudů - provedeny za ceny obvyklé, což dokládají odborná vyjádření. 14. Správní soudy se nevypořádaly s dopisem Ministerstva životního prostředí a jeho závěry o objektivně nepředvídané skutečnosti změny technických a právních norem 15. Napadená rozhodnutí odporují též nosným důvodům rozhodnutí Úřadu ze dne 28. 7. 2011, č. j. ÚOHS-R46/2011/VZ-11319/20111/310/Eku. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". To je důležité i v dané věci, jestliže se námitky stěžovatele - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny). Ohledně hodnocení správními orgány a soudy provedených důkazů je namístě připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před správními orgány a soudy zasahovat; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní orgány a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Podobné platí pro ústavněprávní kontrolu právního posouzení věci; i zde je významný až stav výkladové libovůle ve smyslu excesu z doktrinálních či judikaturních závěrů, jenž činí napadené rozhodnutí nepředvídatelným. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Jestliže Úřad i správní soudy postupovaly při hodnocení důkazů podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, na kterých dospěly k závěru, že se stěžovatel konkretizovaného skutku dopustil, není