III.ÚS 1285/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1285/18 ze dne 15. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. T. K., zastoupeného Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze 16. března 2018 č. j. 63 Az 3/2018-34, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") označené v záhlaví, neboť je názoru, že jím bylo porušeno jeho právo na účinný právní prostředek nápravy dle čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a byla jím porušena rovnost účastníků řízení zaručená v čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel společně s podáním ústavní stížnosti podal návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, který však bližším způsobem neodůvodnil, a zároveň požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti. 2. Krajský soud usnesením, které je napadeno ústavní stížností, nepřiznal odkladný účinek žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (tj. vedlejšího účastníka) ze dne 17. 1. 2018 č. j. OAM-712/ZA-ZA11-K01-2017, jímž byla vyslovena nepřípustnost stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany dle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), a jímž bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno dle § 25 písm. i) zákona o azylu. Krajský soud posuzoval návrh na přiznání odkladného účinku žaloby, jehož podstatou bylo tvrzení, že v případě návratu stěžovatele do jeho země původu, tj. do Demokratické republiky Kongo, by mu hrozilo bezprostřední pronásledování či nebezpečí vážné újmy v důsledku jeho politických názorů a aktuální represivní politiky státních orgánů vůči masám občanů protestujícím proti vládní politice. Zmínku o masách protestujících občanů, jimž hrozí pronásledování, dle krajského soudu nelze zobecnit tak, aby nebezpečí pronásledování bylo možno vykládat natolik široce, že by hrozilo komukoli. Krajský soud vyhodnotil, že stěžovatel nekonkretizoval, jakého jednání či osob se v zemi původu obává nebo jak by mohl být jeho život ohrožen. Poznamenal, že ze správního spisu nevyplývá, že by stěžovatel projevoval své politické názory, pro které by mu hrozilo pronásledování. Dále poukázal na protokol ze dne 4. 9. 2017 o poskytnutí údajů založený ve správním spise, kde je zaznamenáno tvrzení stěžovatele, že párkrát byl na manifestačních pochodech, ale policisté k němu nikdy nepřišli. Tento protokol obsahuje též stěžovatelovo tvrzení, že ve vlasti studoval, pracoval a vedl normální život. Krajský soud vyhodnotil, že stěžovatel dostatečně netvrdil a neosvědčil první z předpokladů pro přiznání odkladného účinku dle § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), jímž je skutečnost, že by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí pro něj znamenaly újmu. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel namítl, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že pro účely čl. 13 Úmluvy je účinný jen takový prostředek nápravy, který může zamezit výkonu opatření, které je v rozporu s Úmluvou a jehož následky jsou nenahraditelné. Z této judikatury dle něj plyne, že vznese-li hájitelné tvrzení o možném porušení čl. 3 Úmluvy při navrácení do země původu, musí mít opravný prostředek proti opatření, jehož důsledkem je navrácení, odkladný účinek, jinak jej nelze považovat za účinný. Stěžovatel je přesvědčen, že poukazem na zprávy o zemi původu, z nichž vyplývá užívání nepřiměřeného násilí při potlačování demonstrací, předestřel hájitelné tvrzení o možném porušení čl. 3 Úmluvy v zemi původu. 4. Krajský soud se dle stěžovatele nevypořádal se všemi jeho argumenty, které zmínil v návrhu na přiznání odkladného účinku. Bez reakce soudu zůstalo tvrzení, že v případě nepřiznání odkladného účinku žalobě bude stěžovateli upřeno právo na soudní ochranu, neboť v případě vycestování mu bude upřena možnost hájit své zájmy a důvody žádosti o mezinárodní ochranu před soudem v České republice. Stěžovatel poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2012 č. j. 4 As 56/2012-58, z něhož vyplývá, že je-li následkem správního rozhodnutí nucené opuštění České republiky, již samotná nemožnost hájení práv před soudem postačí k přiznání odkladného účinku žalobě. 5. Porušení rovnosti stran stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud na něj kladl nepřiměřeně přísné důkazní břemeno k prokázání újmy způsobené nepřiznáním odkladného účinku žalobě. Při rozhodování o odkladném účinku žaloby postačí nižší důkazní standard než při rozhodování o samotné žalobě. Postačí poukázat na pouhou možnost vzniku újmy, v posuzovaném případě možnost vystavení zacházení odporujícímu čl. 3 Úmluvy. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2331/14 (N 172/74 SbNU 493), který se týkal odkladného účinku žaloby v situaci, kdy mělo dojít k předání žadatele do jiného členského státu Evropské unie a kde Ústavní soud upozornil, že nepřiznání odkladného účinku by mohlo mít za následek, že dojde k přemístění stěžovatele na základě vykonatelného rozhodnutí vedlejšího účastníka, ačkoliv posléze soud uzná, že situace v určitém členském státě s ohledem na čl. 3 Úmluvy takovéto přemístění neumožňuje. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Předmětem ústavní stížnosti je dílčí rozhodnutí vydané v průběhu řízení o žalobě. Proto je nutno připomenout, že pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech je vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy soudů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 9. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti rozhodnutí dílčímu a dočasnému, a to za situace, kdy řízení dosud běží a není pravomocně skončeno. Podstatou přezkumu tohoto dílčího rozhodnutí proto může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171); a dále např. usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 168/17; ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2824/17; ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 4035/17 a ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1028/18]. Napadené usnesení krajského soudu mělo zákonný podklad v § 73 s. ř. s. a bylo vydáno k tomu příslušným orgánem. Ústavní soud neshledal, že by bylo projevem svévole. 10. Stěžovatel namítl, že nepřiznáním odkladného účinku jeho žalobě bylo porušeno jeho právo na účinný právní prostředek nápravy dle čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy. Odkazoval na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (rozsudky ve věci Diallo proti České republice ze dne 23. 6. 2011 č. 20493/07; ve věci Gebremedhin proti Francii ze dne 26. 4. 2007 č. 25389/05, a další rozhodnutí tohoto soudu). Ús