III.ÚS 1290/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1290/17 ze dne 18. 7. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017 sp. zn. 5 Tdo 236/2017, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") - poté, co Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zrušil jeho v pořadí první odsuzující rozsudek usnesením ze dne 17. 12. 2012 sp. zn. 3 To 77/2012 - rozsudkem ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. 4 T 11/2011 uznal stěžovatele a další spoluobviněné vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Stěžovateli uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkursní podstaty na dobu čtyř roků. V této souvislosti zrušil soud výrok o trestu uložený stěžovateli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 4. 2010 sp. zn. 16 T 163/2005 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 9 To 439/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, která vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně městský soud rozhodl o trestech také u ostatních spoluobviněných a podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání ve výroku specifikovaných věcí. 3. K odvolání stěžovatele a všech ostatních spoluobviněných rozhodl vrchní soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2014 sp. zn. 3 To 28/2014 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušil napadený rozsudek ohledně stěžovatele a dalších odvolatelů [s výjimkou konkretizovaného obviněného, ohledně něhož zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu] a pod bodem I. podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu nově rozhodl o vině stěžovatele a ostatních spoluobviněných (s předznačenou výjimkou) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což ho odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a pro výkon uloženého trestu jej zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem, uložil mu také trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce správce konkursní podstaty na čtyři roky podle § 49 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění. Zároveň s uložením souhrnného trestu zrušil také výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 4. 2010 sp. zn. 16 T 163/2005 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 9 To 439/2010, jakož i další rozhodnutí obsahově na něj navazující, která vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 4. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu coby podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se soudy nezabývaly řádně otázkou vlivu délky řízení na výši trestu. 6. Soudy v situaci, kdy odvolání podal pouze sám stěžovatel v procesním postavení obžalovaného (nikoliv státní zástupce), nedostály ani povinnosti při ukládání trestu použít a simili zásadu zákazu změny k horšímu. Není-li plynutí času zohledněno v rozhodování, přičemž v posuzované věci mezi rozhodnutím v pořadí prvním a rozhodnutím "finálním" ovlivněným jen odvoláním stěžovatele ve věci uplyne cca 2,5 roku, pak je tím porušeno základní právo na spravedlivý proces. 7. Stěžovatel cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, podle kterého v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). 8. Dále připomíná, že stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 ve spojení s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8130/78, odst. 66, konstatuje, že zmírnění trestu musí být měřitelné a výslovně z rozsudku musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil. 9. Obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 konstatuje, že v rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. 10. S řečeným korespondují rovněž nosné důvody nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1305/09 (N 19/56 SbNU 185) a ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1686/16 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 13. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy - zejména Nejvyšším soudem - uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. 14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se Nejvyšší soud dopustil pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejich právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může