III.ÚS 1291/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1291/23 ze dne 29. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obce Bítovčice, se sídlem Bítovčice 124, zastoupené JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2023, č. j. 6 As 269/2021-47, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2021, č. j. 31 A 103/2019-233, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] stěžovatelka brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 110 odst. 1 in fine zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatelky, v řízení před správními soudy vystupující v pozici osoby zúčastněné na řízení, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým bylo dle ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. ve výroku I., III. a IV. zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina (dále jen "žalovaný") ze dne 10. 5. 2019, č. j. KUJI 36591/2019. 3. Tímto správním rozhodnutím bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na zahájení sporného řízení správního o určení vlastnického práva a vydání majetku z titulu vypořádání majetkových práv z ukončení jejího členství ve svazku obcí (Svaz vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO, dále jen "žalobce"). Daný spor byl kvalifikován jako spor z veřejnoprávní smlouvy (zakladatelské smlouvy svazku) dle § 169 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Výrokem I. citovaného rozhodnutí žalovaný uložil žalobci povinnost předat stěžovatelce majetek uvedený v přejímkovém listě č. 1/96, připojeném jako příloha k dohodě o převodu movitého majetku ze dne 30. 12. 1996 označeného jako "vodovodní řady v obci". Výrokem II. zamítl návrh stěžovatelky na určení vlastnického práva k majetku uvedenému ve výroku I. Výrokem III. uložil žalobci povinnost vydat originály majetkové a provozní evidence vodovodů a kanalizací uvedených ve výroku I. Žalovaný přitom vycházel z názoru, že stěžovatelka nikdy nepozbyla vlastnické právo k vodovodnímu řadu v obci a pouze se dočasně vzdala jeho výkonu ve prospěch žalobce s tím, že jí zůstalo holé vlastnictví. 4. Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou, které krajský soud stěžovaným rozsudkem vyhověl, rozhodnutí ve shora uvedeném rozsahu (tj. ve výrocích I., III. a IV.) zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle krajského soudu došlo předmětnou dohodou o převodu movitého majetku ze dne 30. 12. 1996 k převodu vlastnického práva k vodovodnímu řadu na žalobce, což odůvodnil odkazem na čl. II dohody, jenž stanoví, že předmětem dohody je převod vlastnictví z majetku předávajícího (stěžovatelky) do vlastnictví přebírajícího (žalobce). Krajský soud dále zohlednil v dohodě obsažené prohlášení žalobce, že daný majetek přijímá do svého výhradního vlastnictví a současně zdůraznil, že uvedená dohoda jakkoliv nenaznačuje, že by na žalobce byla převáděna pouze určitá práva a že by tedy stěžovatelce zůstalo holé vlastnictví. Žalovaný tedy dle krajského soudu pochybil v závěru, že stěžovatelce k vodovodnímu řadu vždy svědčilo vlastnické právo. Krajský soud dále doplnil, že je v pravomoci žalovaného konstitutivně rozhodnout o vypořádání majetku mezi žalobcem a stěžovatelkou. Musí tak ovšem učinit výrokem, že se konkrétní majetek přikazuje do vlastnictví stěžovatelky. 5. S námitkami stěžovatelky se neztotožnil ani Nejvyšší správní soud, byť korigoval nesprávný názor krajského soudu, že ze čl. 12.6 stanov žalobce nevyplývá nárok stěžovatelky (obce) na převod zde specifikovaného majetku při vystoupení ze svazku. Kasační soud nicméně zopakoval, že "[n]osným důvodem, pro který krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného, byl chybný závěr žalovaného o vlastnictví sporného vodovodního řadu, přičemž v hodnocení této otázky [...] se Nejvyšší správní soud s krajským soudem ztotožňuje", a tedy potvrdil, že předmětný majetek (vodovodní řad) je majetkem žalobce, který je ovšem povinen vrátit jej stěžovatelce. 6. Nejvyšší správní soud současně uvedl na pravou míru názor krajského soudu, že žalovaný může svým konstitutivním rozhodnutím vypořádat majetkové nároky žalobce a stěžovatelky z titulu jejího vystoupení ze svazku obcí, přičemž zdůraznil, že k majetkovému vypořádání může dojít toliko na základě smlouvy mezi oběma subjekty s tím, že brání-li některá ze smluvních stran jejímu uzavření, žalovaný v takovém případě může rozhodnout o nahrazení prohlášení (projevu) vůle, tj. o povinnosti uzavřít smlouvu (obdobně jako v občanském soudním řízení). 7. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž rekapituluje průběh předchozího řízení a odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2023, č. j. 8 As 224/2021-182, a v něm obsažený právní závěr (stěžovatelkou interpretovaný tak, že vypořádání majetku může být provedeno autoritativním rozhodnutím správního orgánu, a nikoliv pouze prostřednictvím smlouvy mezi stěžovatelkou a žalobcem), který je dle jejího názoru v rozporu se závěrem obsaženým ve stěžovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tento závěr stěžovatelka dovozuje rovněž z judikatury civilních soudů, přičemž odkazuje na rozsudky Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 13. 12. 2017, č. j. 72 Co 153/2017-650, resp. ze dne 5. 12. 2017, č. j. 54 Co 543/2016-284. 8. Ústavní soud vyžádal spis (krajského i Nejvyššího správního soudu) a vyjádření Nejvyššího správního soudu. 9. Nejvyšší správní soud označil ústavní stížnost za nedůvodnou. Vyjádřil přesvědčení, že stěžované rozhodnutí je dostatečně a srozumitelně odůvodněno, přičemž zdůraznil, že důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného prostřednictvím rozsudku krajského soudu byl správný (stěžovatelka nebyla v době rozhodnutí žalovaného vlastníkem vodovodního řadu). Co se týká námitek tvrzeného zásahu do vlastnického práva, Nejvyšší správní soud je označil do značné míry za předčasné. Uvedl, že napadeným rozsudkem totiž s konečnou platností nerozhodl o vlastnickém právu k vodovodnímu řadu, ale pouze se s ohledem na argumentaci uplatněnou v řízení ztotožnil s názorem krajského soudu, že v době, kdy stěžovatelka byla členem spolku, byl vodovodní řad ve vlastnictví spolku. Kasační soud k této části stěžovatelčiny argumentace uvedl, že tento závěr "však nijak nepředurčuje výsledek, jak má žalovaný správní orgán v dalším řízení rozhodnout o vlastnictví po vystoupení stěžovatelky ze spolku. Nejvyšší správní soud dokonce v bodě 20 rozsudku uvedl, že tento majetek má být stěžovatelce při vystoupení ze spolku vrácen v souladu s Čl. 12.6 stanov." Nejvyšší správní soud dále odmítl tvrzenou existenci rozporu v jeho rozhodovací praxi (zejména ve vztahu ke stěžovatelkou uváděnému rozsudku ze dne 25. 4. 2023, č. j. 8 As 224/2021-182). Závěrem svého vyjádření se pak vypořádal s námitkou poukazující na neplatnost dohody o převodu movitého majetku ze dne 30. 12. 1996. 10. Ústavní soud zaslal toto vyjádření k případné replice, v níž (a stejně tak i v jejím doplnění) stěžovatelka, s opětovným tvrzením existence nejednotnosti judikatury obecných soudů, setrvala na svém názoru o neústavnosti napadených rozhodnutí. 11. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaných spisů a obdržených vyjádření, včetně stěžovatelčiny repliky a jejího doplnění, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 12. Ústavní soud předně připomíná své v minulosti již mnohokráte opakované závěry, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho