III.ÚS 1297/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1297/18 ze dne 30. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, sídlem Arne Nováka 3/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2018 sp. zn. 5 Tdo 1545/2017, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2017 sp. zn. 1 To 23/2017 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2016 sp. zn. 1 T 1/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin a za další sbíhající se trestnou činnost, za niž byl odsouzen rozsudkem krajského soudu - pobočky ve Zlíně ze dne 18. 12. 2014 č. j. 61 T 18/2012-6470 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 13. 5. 2015 č. j. 3 To 24/2015-6743 mu byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho soud podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně krajský soud zrušil výroky o trestech z citovaných rozhodnutí včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku krajský soud stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 22 denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy ve výši 11 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Dále tento soud stěžovateli uložil trest zákazu činnosti podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu deseti roků. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku byl rovněž vysloven trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků a věci nemovité, konkrétně specifikovaných ve výrokové části tohoto rozsudku. Zároveň byl stěžovatel podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zproštěn obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně ze dne 10. 4. 2012 pro skutek popsaný ve výroku tohoto rozsudku, který byl v obžalobě součástí pokračujícího trestného činu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku s tím, že nejde o tento trestný čin. 3. O odvolání stěžovatele rozhodl vrchní soud nadepsaným usnesením tak, že je podle § 256 tr. řádu coby nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutková věta rozsudku krajského soudu neodpovídá skutkovému ději tak, jak jej obecné soudy popisují v odůvodnění svých rozhodnutí, obecné soudy nesprávně aplikovaly normy práva daňového, občanského a obchodního, v důsledku čehož za trestné označily jednání, které není trestným činem, a při formulaci svých skutkových zjištění se tyto soudy dostaly do extrémního nesouladu s provedenými důkazy, když opomenuly objektivní fakta a důkazy svědčící ve prospěch obhajoby, přičemž některé pro obhajobu podstatné důkazy hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo. 6. Stěžovatel nejprve vytýká soudům pochybení ve třech rovinách, a to ve vadném pohledu soudů na fungování režimu prodeje zboží v rámci daňového skladu s dopadem na vznik daňové povinnosti, dále označuje za nesprávné právní posouzení otázky platnosti kontraktace mezi dvěma subjekty, kdy je jeden z nich na základě jiného smluvního ujednání se třetí osobou obligačně zavázán zdržet se takové kontraktace, a konečně se vymezuje proti posouzení otázky prodeje zboží tzv. "na dálku", tj. bez jeho fyzického převzetí. 7. Jde-li o první okruh námitek týkající se režimu prodeje zboží v rámci daňového skladu, stěžovatel cituje z daňových předpisů účinných do 1. 4. 2011 a důvodové zprávy k zákonu č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), přičemž vyslovuje vlastní názory k otázce, kdy a za jakých podmínek fakticky dochází k prodeji zboží umístěného v daňovém skladu, na nějž se vztahuje režim podmíněného osvobození od spotřební daně. Dovozuje, že na obchodní transakce mezi obchodními společnostmi NABEOL s. r. o., FOX consulting, s. r. o., a ACIDRON s. r. o., nedopadal § 20 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen "zákon o spotřebních daních"), nýbrž § 41 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty. Vrchní soud navíc tomuto problému podle stěžovatele nevěnoval pozornost, pouze se ztotožnil s nesprávnými závěry krajského soudu. 8. Prostřednictvím argumentace podřazené druhému okruhu námitek stěžovatel soudům vytýká nepochopení problematiky provozování daňového skladu a s tím souvisejícího osvobození od spotřební daně. Úvahy soudů vyústily ve stěžovatelem oponovaný závěr, že režim podmíněného osvobození od spotřební daně nelze upravovat smluvními ujednáními soukromoprávních subjektů, neboť by to bylo v rozporu se zájmy státu na správném vyměření daní. Podle názoru stěžovatele bylo podstatou smlouvy uzavřené mezi obchodními společnostmi NABEOL s. r. o., a FOX consulting, s. r. o., ujednání o skladování pohonných hmot v rámci množstevní kvóty v daňovém skladu v majetku obchodní společnosti ČEPRO, a. s., coby jeho provozovatele; uskladněním zboží v daňovém skladu v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně dodávající subjekt (obchodní společnost NABEOL s. r. o.) přitom nezískal oprávnění provozovatele takového daňového skladu. Soudy se rovněž mýlí, jestliže shledaly, že uzavření smlouvy o poskytování služeb při nakládání s minerálními oleji mezi obchodními společnostmi NABEOL s. r. o., a FOX consulting, s. r. o., dokládá zločinný záměr převést daňovou povinnost na obchodní společnost FOX consulting, s. r. o., coby subjekt označovaný jako "missing trader". 9. Ve třetí oblasti otázek stěžovatel vychází z toho, že obchodní společnost FOX consulting, s. r. o., nabyla vlastnické právo ke zboží zakoupenému od obchodní společnosti NABEOL s. r. o., a dále je zcizovala, aniž by si tento předmět koupě musela fakticky převzít, resp. aby jí byl obchodní společností NABEOL s. r. o., skutečně předán. Šlo tak podle něj o právně přípustné obchody, nikoli o transakce fiktivní. Stěžovatel byl tudíž shledán vinným za jednání, které nebylo způsobilé založit jeho trestní odpovědnost. 10. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecnými soudy byly v rozporu se zásadou in dubio pro reo zcela pominuty důkazy svědčící v jeho prospěch, případně byly označeny za nevěrohodné, opomenuty, nebo bagatelizovány; skutková zjištění soudů jsou tudíž v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Takový postup soudů navíc odporuje principům spravedlivého procesu a právu na obhajobu. Stěžovatel dále poukazuje na to, že nebyl prokázán opak toho, že ode dne 18. 6. 2009, od kterého se stal jednatelem obchodní společnosti FOX consulting, s. r. o., Š. O., jmenovaný výhradně sám prováděl dispozice s bankovními účty (zejména převody peněžních prostředků). Na základě provedeného dokazování nelze usuzovat, že by bezhotovostní transakce probíhaly i po převodu obchodního podílu v této obchodní společnosti ze stejné IP adresy. Postavení Š. O. jako tzv. bílého koně rovněž neodpovídá výsledk