III.ÚS 1318/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1318/17 ze dne 17. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Baudyšové, zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Gutova 3297/4, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2017 č. j. 30 Cdo 3971/2016-126, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016 č. j. 69 Co 106/2016-103 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. října 2015 č. j. 21 C 85/2014-73, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že pravomocným zamítnutím její žaloby na náhradu majetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), došlo k porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z přiloženého usnesení Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatelka se žalobou u obvodního soudu domáhala uložení povinnosti vedlejší účastnici uhradit jí škodu ve výši 1 000 000 Kč, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudu podle zákona č. 82/1998 Sb. spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeném proti ní před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 271/99. Stěžovatelka tvrdila, že v posléze uvedeném řízení docházelo opakovaně k průtahům, které zapříčinily jeho nepřiměřenou délku, přičemž právě v důsledku nepřiměřené délky tohoto soudního řízení musela zaplatit na úrocích z prodlení z částky, která jí byla v tomto řízení uložena k úhradě, nadbytečné úroky z prodlení za deset let řízení, a to ve výši právě 1 000 000 Kč. Žaloba byla postavena na úvaze, že kdyby k rozhodnutí ve věci došlo bez průtahů, stěžovatelce by nevznikla povinnost po dobu deseti let hradit 10% úrok z prodlení od 31. 1. 2000 do zaplacení. Obvodní soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2015 č. j. 21 C 85/2014-73 žalobu zamítl jako nedůvodnou, jelikož neshledal příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu a škodou, kterou stěžovatelka nárokovala (s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu); dovodil, že v příčinné souvislosti s povinností hradit úroky z prodlení za delší období nebyl nesprávný úřední postup soudu, ale skutečnost, že ze strany dlužníka (sc. stěžovatelky) nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, neboť placení úroků je předvídatelným následkem skutečnosti, že dlužník nesplní svůj dluh. Případné subjektivní přesvědčení stěžovatelky o nedůvodnosti uplatněného požadavku na náhradu škody vůči její osobě nemění nic - podle obvodního soudu - na závěru, že škoda tak, jak ji stěžovatelka konstruovala, jí vznikla v bezprostřední příčinné souvislosti s řádným nesplněním její povinnosti uhradit škodu řádně a včas, nikoli v důsledku nesprávného úředního postupu soudu. Stěžovatelčino tvrzení, že nevěděla, jak velkou částku měla svému bývalému zaměstnavateli na náhradě škody platit, považoval obvodní soud za irelevantní, jelikož ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 4 C 271/99 jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka byla svému zaměstnavateli povinna v důsledku porušení svých pracovních povinností a v důsledku převzetí hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty zaplatit částku mnohonásobně vyšší než jí byla nakonec soudem uložena (na základě aplikace moderačního ustanovení § 183 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění). Nad rámec předchozí základní úvahy došel obvodní soud taktéž k závěru, že v postupu soudu v posuzovaném řízení (sp. zn. 4 C 271/99) nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, jelikož soud činil jednotlivé úkony v přiměřených lhůtách. Tudíž ani z tohoto pohledu neshledal odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě byl rozsudek obvodního soudu potvrzen rozsudkem městského soudu ze dne 4. 5. 2016 č. j. 69 Co 106/2016-103. Městský soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným obvodním soudem a též s jeho právními závěry a konstatoval, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem na straně soudů a vznikem škody na straně žalobkyně, jež měla spočívat v úrocích, které musela žalobkyně zaplatit v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 271/99. Přitakal obvodnímu soudu, že příčinu vzniku újmy stěžovatelky spočívající ve vyšší částce uhrazené na úrocích z prodlení je třeba hledat právě ve skutečnosti, že řádně a včas nesplnila svoji povinnost, tj. uhradit závazek vyplývající z pracovněprávního vztahu k věřiteli a ze závazku převzatého v rámci hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty. Stěžovatelčiny úvahy o tom, že povinnost uhradit zaměstnavateli škodu vznikla konstitutivně až rozhodnutím soudu, neshledal městský soud opodstatněnými. 4. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost shledávala ve skutečnosti, že bylo porušeno její ústavním pořádkem zaručené právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod a předestřela tuto otázku hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena, a to: "Odpovídá stát (Česká republika) žalobci (jakožto účastníku občanského soudního řízení) za škodu spočívající v povinnosti žalobce zaplatit žalovanému úroky z prodlení z peněžní částky (tj. jistiny), jejíž výše byla určena konstitutivně až autoritativním rozhodnutím soudu (tj. originálně) [tedy peněžní částku, jejíž konkrétní výše nevyplývá ani ze smlouvy /tj. z obligace/ a ani z právního předpisu /tj. ze zákona/], a to za období, pro které nebyla skutečná výše jistiny - z níž by měla být posléze určena konkrétní peněžní částka zahrnující úroky z prodlení - žalobci ani žalovanému známa z důvodu průtahů v řízení, pro které absentovalo soudní rozhodnutí (tj. rozsudek) ukládající povinnost zaplatit originálně určenou peněžní částku (tj. jistinu)?". Dále uvedla, že nezaložila svá žalobní tvrzení na tom, že jí byla soudem uložena povinnost zaplatit mimo jiné i úroky z prodlení, ale naopak na tvrzení, že úrok jakožto majetková sankce vznikla přímým pochybením orgánu veřejné moci (soudu), který nedostál své základní povinnosti vydat rozhodnutí bez zbytečných průtahů. Tvrdila, že předmětem řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 271/99 nebylo uložení povinnosti zaplatit České poště, s. p., konkrétní peněžité plnění, ale určení, zda ona má, jako zaměstnanec, právní povinnost zaplatit zaměstnavateli náhradu škody podle zákoníku práce, a jestli ano, tak v jaké výši. Její právní povinnost (jako žalované ve sporu sp. zn. 4 C 271/99) tak nebyla konstituována již před zahájením řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 tím, že by nesplnila konkrétní závazek, jehož předvídatelným následkem by byla i majetková sankce v podobě úroků z prodlení, ale až pravomocným rozsudkem soudu pracovního, tedy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 6. 2012 č. j. 4 C 271/99-497 nabyvším právní moci dne 23. 5. 2013. Teprve tehdy se měla stěžovatelka dozvědět, že jí vůči zaměstnavateli vznikla nová platební povinnost, s ohledem na uvedená specifika tudíž nemohla předpokládat, že jí nějaká platební povinnost vůči zaměstnavateli vůbec vznikne. Dále stěžovatelka napadla závěry soudů obou stupňů o nákladech řízení, neboť s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. II. ÚS 2077/14 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) dovozovala, že státu neměla být žádná náhrada nákladů přiznána. 5. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 7. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 3971/2016-126 odmítl, protože ho neshledal přípustným. Objasnil její omyl, když uváděla, že rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 6. 2012 č. j. 4 C 271/99-497, kterým jí byla uložena povinnost hradit jejímu bývalému zaměstnavateli náhradu škody ve výši 1 000 000 Kč spolu s 10% úrokem z prodlení ode dne 30. 1. 2000, je rozhodnutí