Ústavní soud III.ÚS 1369/25

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených (výroků) soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Jihočeský kraj provedl u stěžovatelky (resp. její právní předchůdkyně) daňovou kontrolu na DPH za zdaňovací období od května 2015 do června 2017. V tomto období přijala stěžovatelka plnění od společnosti Balao s. r. o. (ve zdaňovacím období květen 2015) a společnosti VAPO INVESTMENT s. r. o. (ve zdaňovacím období červenec 2015, září 2015 až únor 2017 a květen a červen 2017). Na základě kontroly dospěl Specializovaný finanční úřad (správce daně) k závěru, že prodej zboží byl zasažen podvodem na DPH za vědomé účasti stěžovatelky, a rozhodl proto celkem 22 rozhodnutími o doměření daně a povinnosti uhradit penále.

Proti těmto rozhodnutím správce daně se stěžovatelka odvolala. Odvolací finanční ředitelství (tj. vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) rozhodnutím ze dne 25. 3. 2022 č. j. 11773/22/5300-21444-711275 po doplnění dokazování změnilo závěr o vědomém zapojení stěžovatelky do daňového podvodu na nedbalostní formu účasti, přičemž rozhodl o zamítnutí odvolání a potvrzení platebních výměrů s výjimkou jediného, o němž rozhodl samostatným rozhodnutím.

O žalobě stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 25. 3. 2022 č. j. 11773/22/5300-21444-711275 ve výroku I zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení (výrok I), že ve zbytku se žaloba zamítá (výrok II), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

Ke kasační stížnosti stěžovatelky i vedlejšího účastníka rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost stěžovatelky zamítá (výrok I), že se napadený rozsudek krajského soudu ruší ve výroku I a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti stěžovatelky (výrok III). Nejvyšší správní soud shledal, že žádné kasační námitky stěžovatelky nejsou důvodné, naopak vyhověl kasačním námitkám vedlejšího účastníka, když shledal, že závěr krajského soudu o dostatečném prověření dodavatele Balao s. r. o. není přesvědčivý. Je proto třeba, aby krajský soud opětovně vyhodnotil objektivní okolnosti popsané vedlejším účastníkem a zabýval se tím, zda si stěžovatelka tuto společnost skutečně a dostatečně ověřila. Krajský soud přitom musí zvážit, zda je dostatečně prokázáno, že jsou některé podezřelé okolnosti (absence písemných smluv a nesrovnalosti ve fakturaci) ve skutečnosti běžnou obchodní praxí. Teprve poté bude možné zodpovědět, zda se stěžovatelka zapojila do podvodu na DPH, či nikoliv.

Stěžovatelka má zejména za to, že jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud, byly ve svých rozhodnutích - v poměru k rozsahu důkazů a správních rozhodnutí ve věci - velmi struční. Stěžovatelka je přesvědčena, že přinejmenším některé z postupů správce daně promítající se do napadených rozhodnutí byly natolik vadné, že jimi byla přímo dotčena ústavně zaručená práva právní předchůdkyně stěžovatelky, resp. v případě napadených rozhodnutí již přímo stěžovatelky.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a odst. 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného (v tomto případě správního) soudnictví.

Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ani Nejvyššího správního soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)]. Ve věcech, kdy Ústavní soud připustil ústavní stížnost proti nepravomocně skončené věci, se týkaly skutkově a právně zcela odlišných a velmi specifických situací (vrácení neprávem zkonfiskovaného zemědělského majetku podle zákona o půdě; absence soudní kontroly návrhového oprávnění nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu či porušení práva na zákonného soudce neodůvodněným nařízením změny senátu), tudíž jsou v nyní posuzované věci neaplikovatelné.

Stejně tak nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému výjimečnému postupu může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovateli poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno (popř. jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí nebo opatření), takže jiný prostředek nápravy již neexistuje, věc však svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě jednoho roku. O takový případ v posuzované věci nejde a stěžovatelka to ani netvrdí.

Procesním důsledkem napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je, že věc se vrací zpět krajskému soudu, který bude o ní (byť jen v části merita věci) znovu rozhodovat, resp. již rozhodl, přičemž bude v takto otevřeném řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku (též sub 5 tohoto usnesení). Nejde proto o věc zcela před správními soudy pravomocně skončenou z hlediska § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že v posuzované věci nedochází k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae), a to ani v části, kdy věc již pravomocně skončena je (tj. výrok I napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a ve spojení s ním výrok II napadeného rozsudku krajského soudu), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelky (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude celé řízení před správními soudy definitivně pravomocně skončeno a ohledně kterého tedy budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána.

Ústavní soud by pak nebyl oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatelky proti nyní napadenému výroku I rozsudku Nejvyššího správního soudu a nyní napadenému výroku II rozsudku krajského soudu pro opožděnost, neboť to by odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. denegatio iustitiae). Konstatuje-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost by byla zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh, který je nepřípustný.