III.ÚS 14/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 14/16 ze dne 28. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Aranky Korvasové, zastoupené JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem, sídlem Veselá 238/39, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. října 2015 č. j. 13 C 308/2014-49, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Masarykova onkologického ústavu, sídlem Žlutý kopec 543/7, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 29. 10. 2015 č. j. 13 C 308/2014 - 49 byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci částku 8 033 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 6. 9. 2014 do zaplacení z titulu náhrady škody (výrok I.). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 400 Kč (výrok II.). Městský soud dovodil, že stěžovatelka porušila povinnost při plnění pracovních úkolů tím, že neoznačila poukazy na zdravotnické prostředky správným kódem tak, jak jí to ukládá metodika a zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 48/1997 Sb."). Tím vznikla vedlejšímu účastníkovi škoda, kterou má vedlejší účastník povinnost a právo vymáhat po stěžovatelce. II. Argumentace stěžovatelky 3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud nezkoumal, zda použití nesprávného razítka mohlo být takovým porušením pracovních povinností, které zapříčinilo vznik škody a opodstatnilo požadavek vedlejšího účastníka požadovat tuto škodu po stěžovatelce. Tvrzení soudu o použití nesprávného razítka nelze podle stěžovatelky dávat do souvislosti s porušením povinností zaměstnance ve smyslu § 250 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Stěžovatelka namítá, že městský soud v napadeném rozsudku neuvedl, jakého konkrétního porušení povinnosti zaměstnance se měla stěžovatelka dopustit. Z rozsudku městského soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Právní závěr městského soudu je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá. Odůvodnění napadeného rozhodnutí proto nevyhovuje zákonným hlediskům. 4. Stěžovatelka namítá, že městský soud nezkoumal, zda vedlejší účastník vytvořil stěžovatelce vhodné pracovní podmínky pro výkon její práce, když jako primářka vykonávala kromě lékařské praxe i administrativně náročnou agendu (včetně vypisování formulářů, razítkování atd.). Městský soud nezkoumal, jaké správné razítko mělo být na poukazu použito, jak se odlišovalo toto razítko od použitého razítka, kolik razítek a na co stěžovatelka měla používat. Stěžovatelka namítá, že Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (dále jen "VZP") v rámci kontroly vůbec nezkoumala oprávněnost vyúčtování a pouze z důvodu formálně administrativního nesprávně odmítla provést úhradu za kompresivní elastické punčochy. Vedlejší účastník byl VZP upozorněn a poučen, že má právo podat písemné námitky proti kontrolní zprávě č. 426247/9808 ze dne 20. 8. 2013. Námitky proti odmítnutí úhrady za kompresivní elastické punčochy vedlejší účastník nepodal. Následně byl, dle tvrzení vedlejšího účastníka, uvedeném v návrhu na vydání platebního rozkazu, proveden zápočet pohledávky VZP ve výši 8 033 Kč proti pohledávce vedlejšího účastníka. Uvedené započtení nebylo vedlejším účastníkem doloženo ani prokázáno, a to přesto, že s tímto datem je spojena existence vzniku škody. Městský soud v napadeném rozsudku proto neuvedl a ani nemohl uvést, kdy ke škodě došlo. Zápočet byl zřejmě neoprávněný, neboť podle § 42 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, je započtení proti pohledávce státu přípustné pouze na základě dohody, nestanoví-li zvláštní právní předpis, že započtení proti pohledávce státu je vyloučeno. Existenci a oprávněnost zápočtu městský soud nezkoumal. Zápočet vztahující se k žalované částce 8 033 Kč neměl být podle stěžovatelky vedlejším účastníkem akceptován. V daném případě proto došlo ke škodě, kterou zcela evidentně způsobil vedlejší účastník tím, že nepodal ve lhůtě námitky proti kontrolní zprávě a souhlasil s neoprávněným zápočtem. Městský soud se dále vůbec nezabýval námitkou promlčení, vznesenou právním zástupcem stěžovatelky na jednání u tohoto soudu dne 24. 9. 2015. Touto námitkou promlčení se soud ani nemohl zabývat, jestliže nezkoumal, ke kterému datu měla škoda vzniknout. Soud také nezkoumal, zda ve smyslu § 263 zákoníku práce výši požadované náhrady škody vedlejší účastník stěžovatelce písemně oznámil ve lhůtě nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla s tím, že za tuto škodu stěžovatelka odpovídá. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť proti napadenému rozsudku není odvolání přípustné. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Podle § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), není odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč přípustné, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. 8. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 9. Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je i v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 8 033 Kč. 10. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000 Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenské