III.ÚS 1401/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1401/21 ze dne 17. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Konvent minoritů v Krnově, se sídlem Štursova 85/2, Krnov, zastoupeného JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1400/29, Jihlava, směřující proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, č. j. 28 Cdo 390/2021-519, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2020, č. j. 11 Co 342/2019-486, jakož i rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově ze dne 14. 8. 2019, č. j. 7 C 48/2015-454, a to v částech, jež nebyly zrušeny citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově, a to ve shora specifikovaném rozsahu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že stěžovatel k rozsudku Nejvyššího soudu sice výslovně uvedl, že napadá jeho část I., kterou nebyla zrušena předchozí rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, nicméně z obsahu napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je patrno, že výrokovou částí I. bylo dovolání stěžovatele vyhověno, zatímco výrokem II. bylo dovolání ve zbytku odmítnuto. S ohledem na obsah ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatel ve skutečnosti zamýšlel napadnout právě tuto výrokovou část II. a právě tímto směrem proto zaměřil svůj další přezkum. 3. Jak plyne z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených listin, předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele na určení vlastnického práva státu k blíže specifikovaným nemovitostem, podaná proti žalovaným 1) městu Krnov a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, k nimž stěžovatel eventuálně - podle výsledku řízení - chtěl uplatnit restituční nárok podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o církevních restitucích"). 4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy. 5. Postačí proto uvést, že Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově (dále jen "okresní soud"), jenž shora rubrikovaným rozhodnutím stěžovatelovu žalobu v plném rozsahu zamítl, i Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé potvrdil, dospěly ve vztahu ke sporným nemovitostem k následujícím závěrům. 6. Pozemek specifikovaný ve výroku I. pod bodem 1) rozsudku okresního soudu nabylo město Krnov (dále jen "první žalovaný") vydržením. Ohledně pozemků uvedených ve výroku I. rozsudku okresního soudu pod bodem 2) pak nalézací i odvolací soud dovodily, že přešly do obecního vlastnictví prvního žalovaného v souladu s ustanovením § 2 odst. 1, resp. § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). Právo na určení vlastnického práva státu k pozemkům uvedeným ve výroku I. rozsudku okresního soudu pod bodem 3) shledaly obecné soudy k námitce České republiky, vystupující v řízení v pozici žalované, promlčeným. Stran pozemků označených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 4) okresní i krajský soud uzavřely, že v řízení nebylo prokázáno, že je stěžovatel vlastnil v rozhodném období, a že jsou tak součástí jeho historického církevního majetku ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) zákona o církevních restitucích. Konečně pozemky uvedené ve výroku I. rozsudku okresního soudu pod bodem 5) dle názoru okresního a krajského soudu přešly do obecního majetku prvního žalovaného podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jestliže šlo o majetek státu, ke kterému k 23. 11. 1990 náleželo právo hospodaření Městskému národnímu výboru v Krnově a jenž byl k 24. 5. 1991 ve faktickém užívání prvního žalovaného, coby veřejná zeleň a součást veřejných prostranství obhospodařovaných Technickými službami Krnov, zčásti též coby majetek přenechaný prvním žalovaným do dočasného užívání třetí osoby. 7. K dovolání stěžovatele ve věci rozhodoval ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší soud, a to tak, že zrušil rozsudek krajského soudu v části výroku I., kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku okresního soudu pod bodem 3), a to včetně závislých nákladových výroků. Nejvyšší soud ve vztahu ke zde uvedeným pozemkům zrušil rovněž výrok I. rozsudku okresního soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.). Dovolací soud svůj kasační zásah odůvodnil tím, že "závěr odvolacího soudu, že právo oprávněné osoby na určení vlastnického práva státu v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. podléhá promlčení, jako věcně správný neobstojí." Ve zbytku [tj. ve vztahu k pozemkům uvedeným pod body 1), 2), 4) a 5) výroku I. rozsudku okresního soudu] pak bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné (výrok II.). 8. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí, přičemž však na podporu svých tvrzení předkládá obdobnou argumentaci, jakou použil již v předchozím řízení. Opětovně tudíž uvádí, stručně vyjádřeno, že obecné soudy vycházely z extrémně nedostatečných skutkových zjištění týkajících se obhospodařování pozemků ze strany prvního žalovaného. Napadená rozhodnutí označuje za nepřezkoumatelná, a to z toho důvodu, že se obecné soudy nevypořádaly s řadou námitek, které jsou dle názoru stěžovatele zcela podstatné pro posouzení sporu. Stěžovatel dále uvádí, že "veškerá tvrzení o hospodaření žalovaného 1 s předmětnými pozemky a návrhy důkazů [...] byly podány po koncentraci řízení provedené dokonce dvakrát, a to jak v předvolání, tak při jednání 12. 2. 2019". 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně konformně, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 10. Především je totiž nutno uvést, že v podstatné části své argumentace stěžovatel rozporuje výhradně závěr obecných soudů o hospodaření s pozemky ze strany prvního žalovaného. Stěžovatel ovšem přehlíží, že obecné soudy přistoupily k zamítnutí žaloby z více různých důvodů (srov. výše), přičemž okolnost hospodaření byla relevantní toliko u skupiny pozemků zařazených pod bodem 5) výroku I. rozsudku okresního soudu. Uvedené ovšem znamená, že stěžovatel nepředkládá jakoukoliv argumentaci, jíž by napadal závěry týkající se pozemků zmíněných pod body 1), 2) a 4) nalézacího rozsudku. Ústavní soud přitom podotýká, že není jeho úkolem domýšlet tuto argumentaci namísto samotného stěžovatele. V tomto ohledu je proto namístě učinit dílčí závěr, že stěžovatel vůbec nezpochybnil nosné důvody rozhodnutí okresního a krajského soudu, které se týkaly většiny předmětných pozemků, a fakticky se zaměřil pouze na ty z nich, o kterých rozhodoval okresní soud pod bodem 5) výroku I. Vůči ostatním pozemkům proto neunesl břemeno tvrzení protiústavnosti. 11. Co se týká stěžejní námitky nedostatečných skutkových zjištění o hospodaření s předmětnými pozemky ze strany prvního žalovaného, tedy námitky zpochybňující postup obecných soudů v rámci procesu dokazování, Úst