III.ÚS 141/24 – Ústavní soud

III.ÚS 141/24 ze dne 12. 2. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatele H. P., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. et Bc. Pavlem Skřipcem, advokátem, se sídlem Rooseveltova 564/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. 4 Tdo 159/2023-818, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. července 2022 č. j. 1 To 45/2022-676 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 2022 č. j. 50 T 7/2021-574, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v článku 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2022 č. j. 50 T 7/2021-574 uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním blíže specifikovaným ve výroku rozsudku. Za tento zvlášť závažný zločin uložil soud prvního stupně stěžovateli trest odnětí svobody ve výměře 11 let a pro jeho výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli dále uložil trest propadnutí věci a také povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 40 436 Kč. 3. K odvolání stěžovatele i státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 7. 2022 č. j. 1 To 45/2022-676 tak, že prvostupňový rozsudek částečně zrušil v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, výrok o vině zůstal nezměněn. Vrchní soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále stěžovateli uložil trest propadnutí věci a trest vyhoštění na dobu 10 let. Poškozený byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2023 č. j. 4 Tdo 159/2023-818 tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. 5. Jak vyplývá z přípisu Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, který byl přiložen k ústavní stížnosti, stěžovatel požádal dne 5. 10. 2023 o překlad usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023 č. j. 4 Tdo 159/2023-818. Stěžovatel uvádí, že mu byl tento překlad doručen dne 21. 11. 2023. 6. Proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatel ústavní stížnost, neboť se domnívá, že obecné soudy v trestním řízení vadně hodnotily provedené důkazy, z nichž vyvodily nesprávná skutková zjištění a právní závěry. Obecné soudy se podle stěžovatele nevypořádaly s jeho námitkami, které vznášel ve svých podáních, ale i ústně při hlavním líčení a veřejném zasedání. Podle stěžovatele nebylo v řízení prokázáno naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu a soudy se nesprávně vypořádaly s otázkou použité právní kvalifikace stíhaného jednání. 7. Před posouzením samotné opodstatněnosti ústavní stížnosti se Ústavní soud musí zabývat v prvé řadě tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 41 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu). V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak není. 8. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Poslední napadené rozhodnutí, tedy shora citované usnesení Nejvyššího soudu, bylo vydáno dne 28. 2. 2023. Ústavní soud si od soudu prvního stupně vyžádal kopii doručenky osvědčující, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli i jeho obhájci doručeno dne 17. 4. 2023. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel podal k poštovní přepravě dne 11. 1. 2024, tedy více než šest měsíců po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené pro podání ústavní stížnosti. 9. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti přitom nelze počítat až od doručení překladu rozhodnutí dovolacího soudu, jak to zřejmě předpokládá stěžovatel, a to z následujících důvodů. 10. Ustanovení § 28 odst. 2 trestního řádu obsahuje taxativní výčet rozhodnutí, která musí být za podmínek uvedených v odstavci 1 obviněnému vždy písemně přeložena, pokud obviněný po poučení neprohlásí, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje. Podle § 28 odst. 3 trestního řádu se za počátek běhu lhůty spojené s doručením takového rozhodnutí považuje až doručení jeho písemného překladu. Rozhodnutí o dovolaní nicméně do rozsahu § 28 odst. 2 trestního řádu nespadá a na jeho překlad nevzniká nárok automaticky ve smyslu citovaného ustanovení. Jde-li o písemnost neuvedenou v odstavci 2 citovaného ustanovení, je podle § 28 odst. 4 trestního řádu takovou písemnost třeba obviněnému písemně přeložit, je-li to zapotřebí pro zaručení spravedlivého procesu, zejména pro řádné uplatnění práva na obhajobu, a to v rozsahu určeném orgánem činným v trestním řízení, který je zcela nezbytný k seznámení obviněného se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu. Vhodnost písemného překladu rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku do cizího jazyka je povinen zvážit příslušný soud s ohledem na požadavky spravedlivého procesu (srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. Trestní řád: Komentář. Wolters Kluwer, 2017, str. 231.). Jelikož rozhodnutí o dovolání nespadá do rozsahu § 28 odst. 2 trestního řádu, nevztahuje se na něj ani úprava odstavce 3 téhož ustanovení, která spojuje počátek běhu lhůty odvíjející se od doručení daného rozhodnutí až s doručením písemného překladu tohoto rozhodnutí. 11. Tím není dotčeno základní právo stěžovatele na pomoc tlumočníka ve smyslu článku 37 odst. 4 Listiny a článku 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy. 12. Jak Ústavní soud konstatoval ve stanovisku pléna ze dne 25. 10. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05, základní právo na pomoc tlumočníka garantované článkem 37 odst. 4 Listiny nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení, přičemž toto základní právo nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace článku 36 odst. 1 Listiny. To však podle citovaného stanoviska nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard. Pro trestní řízení je tímto vyšším standardem zákonná úprava obsažená v ustanovení § 2 odst. 14 ve spojení s § 28 trestního řádu, která zároveň reflektuje požadavky vyplývající z článku 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy. 13. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") ustáleně judikuje, že článek 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy zaručuje právo na bezplatnou pomoc tlumočníka při překladu nebo tlumočení všech písemností nebo výpovědí v řízení, které jsou nezbytné v zájmu zajištění spravedlivého procesu (srov. např. rozsudek ze dne 28. 11. 1978 ve věci Luedicke, Belkacem a Koç proti Německu, č. 6210/73, 6877/75 a 7132/75, bod 48, rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006 ve věci Hermi proti Itálii, č. 18114/02, bod 69). Ani ESLP nicméně nevyžaduje písemný překlad všech listinných důkazů ani oficiálních dokumentů v řízení (srov. rozsudek ze dne 19. 12. 1989 ve věci Kamasinski proti Rakousku, č. 9783/82, bod 74). Z hlediska záruk článku 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy považuje ESLP za nezbytné, aby pomoc tlumočníka umožnila obviněnému porozumět věci, která je proti němu vedena, a uplatnit svoji obhajobu, zejména předložit soudu svou verzi událostí (rozsudek ve věci Hermi proti Itálii, citovaný výše, bod 70; rozhodnutí ze dne 17. 5. 2001 ve věci Güngör proti Německu, č. 31540/96; rozsudek ze dne 28. 8. 2018 ve věci Vizgirda v. Slovenia, č. 59868/08, bod 79). 14. Právo na tlumočení slouží především k zajištění toho, aby obviněný získal potřebné informace o svém případu a mohl se náležitě hájit. Zmíněné záruky jsou zásadní především v těch fázích řízení, kdy má obviněný širokou možnost uplatnit svou obhajobu, tedy v řízení před nalézacím a odvolacím soudem, resp. v řízení přípravném. To reflektuje výčet rozhodnutí, která musejí být obviněnému za splnění zákonných podmínek vždy přeložena, obsažený v § 28 odst. 2 trestního řádu. Právo na překlad rozhodnutí o dovolání již takto silné ochrany nepožívá, a proto je na zákonné úrovni podmíněno úvahou dovolacího soudu o naplnění podmínek odstavce 4 citovaného ustanovení. Zhotovení překladu rozhodnutí dovolacího soudu v trestním řízení bude mít podstatně větší význam pro možnost obviněného efektivně se hájit zejména v těch případech, kdy půjde o kasační rozhodnutí, kterým se věc vrací k rozhodování nižším soudům, oproti případům, kdy rozhodnutím o dovolání trestní řízení končí. 15. Ústavní soud nezpochybňuje, že je pro obviněného před podáním ústavní stížnosti důležité