III.ÚS 1454/17

Ústavní soud obdržel dne 11. 5. 2017 ústavní stížnost podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), byť v petitu i v záhlaví ústavní stížnosti označeném jako "usnesení", na titulní straně s údajem, že ústavní stížnost směřuje proti výrokům I. a II. (pozn. k ústavní stížnosti přiložený rozsudek má jen dva výroky) a s vadně označeným účastníkem (Nejvyšší soud) a vedlejším účastníkem (Linda Kůzlová). Podle stěžovatele městský soud porušil jeho ústavní právo na spravedlivý proces, což mělo vliv na výsledek sporu.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Z citovaných ustanovení vyplývá, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Z přiloženého rozsudku vyplývá, že vedlejší účastnice se vůči stěžovateli žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhala zaplacení částky 211 047 Kč. Obvodní soud rozsudkem ze dne 11. 7. 2016 č. j. 8 C 282/2015-133 zavázal stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici částku 148 033 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu zamítl co do částky 63 014 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, na jehož základě městský soud rozsudkem ze dne 9. 3. 2017 č. j. 58 Co 427/2016-204 rozsudek obvodního soudu ve výroku I. ohledně zaplacení částky 148 033 a části příslušenství, jakož i výrok III., potvrdil, v části příslušenství ho změnil a žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud účastníky poučil o možnosti podat proti jeho rozsudku dovolání.

Jestliže proti rozsudku městského soudu bylo možné podat mimořádný opravný prostředek, tj. dovolání, je nezbytné ho považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje. Z uvedeného pak lze dovodit, že ze strany stěžovatele představuje ústavní stížnost návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 75 odst. 1 tohoto zákona.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům byla stěžovatelova ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Za tohoto stavu nepovažoval Ústavní soud za efektivní vyzývat stěžovatele k odstranění vad návrhu a k doložení plné moci.