III.ÚS 1471/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1471/22 ze dne 18. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Radovana Cieleckého, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2022 č. j. 2 Afs 162/2021-26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, sídlem Lazecká 545/22, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Námitkou ze dne 13. 12. 2017 stěžovatel brojil proti postupu vedlejšího účastníka, jenž připisoval na osobní daňový účet stěžovatele úrok z posečkání, který následně požadoval uhradit. Na toto podání reagoval vedlejší účastník dne 23. 3. 2018 jeho předložením Odvolacímu finančnímu ředitelství, které posoudilo podání ze dne 13. 12. 2017 podle jeho skutečného obsahu jako podnět k přezkoumání platebního výměru ze dne 30. 5. 2016, jímž správce daně vyrozuměl stěžovatele o předepsání úroku z prodlení z posečkání. Odvolací finanční ředitelství sdělilo dne 5. 6. 2018 stěžovateli, že podnět na přezkoumání rozhodnutí odložilo. Stěžovatel měl za to, že o jeho námitce nebylo rozhodnuto, proto upozornil Odvolací finanční ředitelství na nečinnost vedlejšího účastníka. Odvolací finanční ředitelství nečinnost vedlejšího účastníka neshledalo, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn dne 24. 8. 2018. 3. Žalobou ze dne 15. 10. 2018 se stěžovatel domáhal ochrany proti nečinnosti vedlejšího účastníka u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Krajský soud usnesením ze dne 21. 2. 2019 č. j. 64 A 10/2018-23 žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Rozsudkem ze dne 18. 3. 2021 č. j. 2 Afs 87/2019-26 Nejvyšší správní soud zrušil citované usnesení krajského soudu s odůvodněním, že nelze pouze s odkazem na povahu úkonu napadeného námitkou podle § 159 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"), uzavřít, že nejsou splněny procesní podmínky žaloby na ochranu proti nečinnosti, a zavázal krajský soud, aby žalobu posoudil věcně, pokud shledá splnění i ostatních podmínek řízení. Krajský soud poté žalobu rozsudkem ze dne 6. 5. 2021 č. j. 64 A 10/2018-45 zamítl, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastník postupoval v souladu se zákonem, jestliže předložil podání stěžovatele ze dne 13. 12. 2017 k vyřízení Odvolacímu finančnímu ředitelství jako podnět k přezkoumání rozhodnutí. Krajský soud se ztotožnil s vedlejším účastníkem v tom, že z obsahu podání je zjevné, že stěžovatel brojil proti úroku z posečkání, který mu byl předepsán platebním výměrem ze dne 30. 5. 2016, a že stěžovatel nesouhlasil s vydaným platebním výměrem. Za situace, kdy stěžovatel proti tomuto platebnímu výměru nepodal včasné odvolání, bylo možné zákonnost předmětného platebního výměru zkoumat pouze v intencích přezkumného řízení podle § 121 a násl. daňového řádu. 4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud souhlasil se závěrem krajského soudu, že podstatou podání stěžovatele ze dne 13. 12. 2017 bylo brojit proti "postupu" spočívajícímu v předepsání úroku za dobu povoleného posečkání. Úrok z posečkání byl však předepsán již platebním výměrem ze dne 30. 5. 2016, proti němuž se stěžovatel mohl bránit odvoláním. Jelikož odvolání bylo proti platebnímu výměru přípustné, nebyl proti platebnímu výměru stěžovatel oprávněn uplatnit námitku podle § 159 daňového řádu. O podání stěžovatele ze dne 13. 12. 2017 označeném jako námitka proto nebyl vedlejší účastník ani povinen ve smyslu § 159 odst. 3 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 rozhodnout, krajský soud tedy správně dospěl k závěru, že vedlejší účastník nebyl nečinný. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu byla v minulosti doměřena daň z přidané hodnoty za čtyři čtvrtletí roku 2006 v celkové výši cca 2,7 mil Kč, jejíž splácení zejména s ohledem na prudký růst příslušenství bylo nad jeho síly. Stěžovatel žádal správce daně o splátkový kalendář, po vyhovění žádosti mu však opět začal běžet citelný úrok z posečkané částky, který mu byl nakonec i dne 8. 6. 2016 předepsán. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že daňový řád nepředpokládal existenci dlouhodobě splácených dluhů vzniklých v době, kdy byla v účinnosti předchozí právní úprava (zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Úročení podle daňového řádu bylo založeno na rozdíl od předchozí právní úpravy na průběžném úročení dlužné daně repo sazbou zvýšenou o 14 p. b., a to s pětiletým úrokovým stropem (§ 252 odst. 2 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2014), po dobu případného splátkového kalendáře pak daňový řád poskytoval výhodu polovičního úroku (§ 157 odst. 2 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020). Nedoplatek stěžovatele by se tedy za normálních okolností již neúročil (pětiletý strop), případně úročil zanedbatelným úrokem. Stěžovatel dne 8. 12. 2017 v námitce poukázal na nekoncepčnost a nesmyslnost opětovného úročení a žádal o jeho upuštění, o námitce nebylo do dnešního dne rozhodnuto. Vedlejší účastník námitku překvalifikoval jako žádost o přezkum, úmyslem stěžovatele však nikdy nebylo o přezkum žádat, námitka brojila proti úkonu finančního úřadu, který na osobní daňový účet předepsal úrok za dobu povoleného posečkání. Stěžovatel nesouhlasí ani s postupem Nejvyššího správního soudu, který se posouzení charakteru podání stěžovatele vyhnul, a uvedl, že námitka nemohla věcně dosáhnout kýženého cíle (to mohlo jedině odvolání proti platebnímu výměru), a proto nebylo povinností vedlejšího účastníka o námitce rozhodnout. Stěžovatel poukazuje na metodický pokyn Generálního finančního ředitelství č. 55461/21/7700-10123-205178 přikazující správcům daně ex officio otvírat jednotlivé deklaratorní platební výměry na úroky z prodlení a provést na osobním daňovém účtu daňového subjektu korekci. Právě takového postupu se svou námitkou domáhal stěžovatel, a nesplnil-li vedlejší účastník svou povinnost námitku věcně projednat a namítanou věcnou nesprávnost posoudit, došlo k jeho nečinnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95),