III.ÚS 1553/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1553/09 ze dne 13. 5. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem v Praze 1, Bolzanova 1, proti výroku I rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2009 č. j. 5 As 19/2008-117 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2007 č. j. 30 Ca 103/2005-66, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 9. 6. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byl porušen čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Jak Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Plzni (dále též jen "krajský soud") sp. zn. 30 Ca 103/2005 zjistil, stěžovatel napadl "správní" žalobou - mimo jiné - rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, odboru regionálního rozvoje (v řízení před Ústavním soudem má tento správní orgán postavení vedlejšího účastníka), ze dne 4. 10. 2005 č. j. 2365/RR/05/Stu, kterým bylo jako opožděně podané zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary (dále též jen "stavební úřad") ze dne 23. 7. 2004 č. j. SÚ/1453/03/Str-330, doručovanému veřejnou vyhláškou, jímž byla povolena stavba "Průtah silnice I/6, Karlovy Vary - západ, 2. stavba - související objekty". Krajský soud však žalobu - v této části - zamítl, a to ústavní stížností napadeným rozsudkem. Přitom konstatoval, že se jednalo o liniovou stavbu, takže byly splněny podmínky pro doručení rozhodnutí stavebního úřadu veřejnou vyhláškou [§ 26 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, § 61 odst. 4 za použití § 69 odst. 1 a 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Lhůta pro podání odvolání počala běžet dne 15. 8. 2004 a marně uplynula dne 29. 8. 2004, přičemž odvolání bylo podáno až dne 2. 6. 2005. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou ale Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel primárně nenamítal nesprávnou aplikaci shora uvedených ustanovení, nýbrž to, že předmětná zákonná úprava je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou, kasační soud v prvé řadě zkoumal, zda je jeho povinností podat dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky ve spojení s § 48 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") návrh na jejich zrušení, resp. na vyslovení jejich protiústavnosti, a to vzhledem k tomu, že daná právní úprava byla s účinností od 1. 1. 2007 nahrazena příslušnými ustanoveními nového stavebního zákona [tj. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)], přičemž dospěl k závěru, že zmíněná ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem nejsou. Vzhledem k tomu, že nezjistil ani, že by doručování bylo v rozporu s příslušnými ustanoveními stavebního zákona, žalobu zamítl. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že je spoluvlastníkem pozemku, na němž byla rozhodnutím stavebního úřadu zřízena dílčí stavba STL plynovodu DN 200 související se stavbou dopravní komunikace, a tvrdí, že způsob, kterým Nejvyšší správní soud hodnotil institut doručování veřejnou vyhláškou, nemůže obstát v třístupňovém testu proporcionality. Test "vhodnosti", tj. zda institut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl, "vychází (dle stěžovatele) negativně, pokud za legitimní cíl nelze považovat odejmutí možnosti aktivní účasti účastníka pozemku ve správním řízení o stavebním záměru, který by měl vzniknout na pozemku soukromé osoby". To platí i pro test potřebnosti, tj. zda daný institut ve vztahu k dotčeným základním právům je nejšetrnější z více možných prostředků umožňujících dosažení sledovaného cíle, a to s ohledem na obvyklý způsob doručování listovní zásilkou určenou účastníkovi řízení do vlastních rukou, stejně tak jako pro test poměřování, tj. porovnání závažnosti v kolizi stojícího základního práva a veřejného zájmu, protože za veřejný zájem je možné považovat jen řádné projednání stavby v přiměřené lhůtě za účasti všech osob dotčených stavebním záměrem. K argumentu Nejvyššího správního soudu, že sice daný způsob doručování vyžaduje od účastníka řízení vyšší míru obezřetnosti a procesní aktivity, nezbavuje ho však reálné možnosti se daného řízení účastnit a požívat všech práv zaručených v takovém řízení, stěžovatel uvádí, že státní orgán je schopen dálkovým a bezplatným přístupem do katastru nemovitostí bezpečně zjistit vlastníka každé nemovitosti včetně kontaktní adresy. Pokud by měl vlastník nemovitostí, které se nacházejí na různých místech, účinně chránit svá vlastnická práva "vyšší mírou obezřetnosti a procesní aktivitou", tj. včas se dozvědět o hrozícím omezení vlastnických práv v souvislosti s určitým stavební záměrem, musel by nejméně jednou týdně objet všechny obce, ve kterých se nachází jeho nemovitosti. To však přesahuje časové a fyzické možnosti jednotlivce. Takový požadavek není věci přiměřený a předmětný institut je opodstatněný tam, kde "správnímu orgánu nebyli účastníci řízení nebo jejich pobyt známi". Dle stěžovatele neobstojí ani poukaz na zvláštní povahu řízení o liniových stavbách či jiných zvlášť rozsáhlých stavbách, neboť příprava a projednání je záležitostí několika let a případné prodloužení správního řízení o dobu doručení rozhodnutí jednotlivým účastníkům řízení z řad vlastníků pozemků dotčených stavbou nepředstavuje nepřiměřené zdržení. Způsob správního projednání bez účasti těchto osob nelze obhájit ani poukazem na veřejný zájem, ani právem stavebníka na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Z hlediska nákladů je doručování listovními zásilkami náročnější, ovšem u staveb daného typu, tj. nákladných a financovaných z veřejných prostředků, to nemůže hrát podstatnou roli. Nejedná se jen o "nižší komfort než klasické metody doručování", nýbrž o nesplnitelný požadavek, který zákon klade na vlastníky nemovitostí, pokud se tyto nacházejí v místech vzdálených od místa jejich bydliště. Daný institut doručování veřejnou vyhláškou tak neposkytuje účinný nástroj k ochraně vlastnických práv, a to ani při nejvyšší míře obezřetnosti a procesní aktivity. V návaznosti na to stěžovatel poukazuje na tu část odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, která se týká zamítnutí kasační stížnosti vedlejšího účastníka (žalovaného), směřující proti části rozsudku krajského soudu, kterou se ruší (jiná) rozhodnutí žalovaného, konkrétně pak na to, že postavení dílčích staveb na pozemku, jehož část je ve spoluvlastnictví stěžovatele, může představovat nepřípustný zásah do pokojného užívání jeho majetku za situace, kdy by stavba měla být realizována bez jeho souhlasu a bez toho, aby tato část byla v souladu se zákonem a za odpovídající náhradu vyvlastněna, a že i v případě staveb umístěných na sousedním pozemku musí mít vlastník možnost domáhat se svých vlastnických práv, mohou-li být dotčena; vyloučení vlastníků stavbou přímo dotčených pozemků či vlastníků sousedících pozemků ze stavebního řízení znemožňuje obranu jejich ústavně zaručených vlastnických práv. Předmětná stavba omezuje atributy vlastnického práva - omezuje využití pozemku a snižuje jeho hodnotu. Pokud by měl možnost účasti ve stavebním řízení, mohl se např. dohodnout na jiné trase vedení plynovodu. Česká republika dle stěžovatele porušila i jeho právo na spravedlivý proces tím, že mu neumožnila účast ve správním řízení ani použití opravných prostředků, resp. že mu správní orgány neumožnily nic zjistit o stavebním záměru a neposkytly mu žádnou dokumentaci staveb, a proto nevěděl, jakým způsobem stavby zasáhnou do jeho vlastnických práv k pozemku. Česká republika měla také porušit zmíněné základní právo nepřiměřenou délkou řízení. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud upozornil, že se otázkou, zda úprava obsažená v § 61 odst. 4 a § 69 odst. 2 stavebního zákona ve spojení s § 48 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, není v rozporu s ústavním pořádkem, v napadeném rozsudku důkladně zabýval, a odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že stěžovatel v polemice s jeho názorem z větší části jen opakuje námitky a argumenty, s nimiž se již vypořádal. K tomu dodal, že stěžovatelovu argumentaci ohledně nutnosti objíždět jednou týdně všechny obce, ve kterých se nachází jeho nemovitosti, považuje za značně přemrštěnou a neodpovídající realitě, protože územní a následně stavební řízení, jejichž předmětem jsou liniové či jiné zvlášť rozsáhlé stavby, nemohou být v celém ro