III.ÚS 1585/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1585/20 ze dne 11. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodních společností 1) Nemocnice České Budějovice, a. s., sídlem Boženy Němcové 585/54, České Budějovice, a 2) Nemocnice Tábor, a. s., sídlem kpt. Jaroše 2000/10, Tábor, obou zastoupených Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem, sídlem Radniční 489/7a, České Budějovice, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020 č. j. 23 Cdo 4295/2018-447, Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2018 č. j. 3 Cmo 59/2017-382 a Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 15 Cm 30/2015-298, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Nejvyššího kontrolního úřadu, sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelky podaly proti vedlejší účastnici (dále také jen "NKÚ") k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobu o uložení povinnosti uveřejnit a zaslat jim omluvu, ve znění specifikovaném ve výrocích II. až V. v záhlaví označeného rozsudku městského soudu, dále odstranit ze svých internetových stránek tiskovou zprávu KA č. 14/16 s názvem Pravidla pro evropské dotace regionálním nemocnicím? U ROP Jihozápad pouhá formalita (dále jen "tisková zpráva"), včetně k ní přiloženého souboru s názvem Informace z kontrolní akce NKÚ č. 14/16 (dále jen "informace"), a zdržet se zásahů do pověsti stěžovatelek. Městský soud žalobu zamítl. 3. Městský soud zjistil, že usnesením Kolegia NKÚ ze dne 15. 12. 2014 sp. zn. 11/XX/2014 byl schválen kontrolní závěr, ve znění přijatých změn, z kontrolní akce č. 14/16 Peněžní prostředky určené v rámci Regionálního operačního programu soudržnosti Jihozápad pro období 2007-2013 na rozvoj a obnovu regionálních zdravotnických zařízení (dále jen "kontrolní závěr"). Dále zjistil, že na internetových stránkách vedlejší účastnice byly zveřejněny a stále jsou dostupné tisková zpráva a informace, jejichž obsah byl dále medializován. Vedlejší účastnice v kontrolním závěru vyhodnotila, zda kontrolované osoby, včetně stěžovatelek, čerpaly a poskytovaly peněžní prostředky určené na rozvoj a obnovu regionálních zdravotnických zařízení v rámci prioritní osy 2 Regionálního operačního programu regionu soudržnosti Jihozápad v souladu s právními předpisy a stanovenými podmínkami. Podle informace zjistila vedlejší účastnice nedostatky jak ve fázi realizace projektů, tak ve fázi období udržitelnosti projektů. 4. Městský soud dospěl k závěru, že není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost kontrolního závěru vedlejší účastnice. Co se týče informace, odkázal městský soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010 č. j. 31 Cdo 1385/2008-303, v němž Nejvyšší soud uvedl, že pro naplnění podmínek podle § 2 a § 4 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu (dále jen "zákon o NKÚ") nemůže vedlejší účastnice abstrahovat od vztahů mezi kontrolovanými osobami k třetím osobám, vzniklých při činnostech kontrolované osoby; opak by zamezoval pojmenovat případná pochybení kontrolovaného. Dále se městský soud přiklonil k závěrům obsaženým v usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2001 sp. zn. II. ÚS 451/2000, podle něhož rozhodnutí NKÚ sama o sobě nemohou zasahovat do základních práv, ledaže by vedlejší účastnice překročila své kompetence. V dané věci podle městského soudu vedlejší účastnice své kompetence nepřekročila, pročež soud zamítl návrhy stěžovatelek na provedení důkazů ke zpochybnění správnosti kontrolního závěru. Vedlejší účastnice neporušila zákon vydáním tiskové zprávy, naopak poskytovala informace. Městský soud poukázal na postavení stěžovatelek, které jsou jako zdravotnická zařízení osobami veřejného zájmu. Zveřejnila-li vedlejší účastnice na svých internetových stránkách tiskovou zprávu, informovala o věci veřejného zájmu a postupovala tak, aby její činnost byla transparentní. Především dospěl městský soud k závěru, že tisková zpráva obsahuje skutková tvrzení, která byla výsledkem kontrolní akce, a rovněž obsahuje hodnotící soudy vedlejší účastnice. V tiskové zprávě obsažená prezentace byla přiměřená (včetně kritiky v ní uvedené), přičemž primárním cílem kritiky nebylo hanobení stěžovatelek. 5. K odvolání stěžovatelek Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu. Vrchní soud vyšel ze skutkových zjištění městského soudu a zopakoval důkazy tiskovou zprávou a informací. Podle vrchního soudu byla lichá námitka, že vedlejší účastnici nepřísluší zjištěné skutečnosti hodnotit a zaujímat k nim vlastní názor; vrchní soud měl též za to, že informaci nelze ztotožňovat s kontrolním závěrem co do způsobilosti neoprávněně zasáhnout do pověsti stěžovatelek. Má-li být svoboda projevu kritizující osoby omezena rozhodnutím soudu, musí být prokázáno, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře nebo nebyla fair kritikou. Presumpcí dovolené kritiky je chráněn hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktu, jehož pravdivost musí prokazovat sám kritik. Neoprávněný zásah je dán, přesáhl-li přípustnou intenzitu měrou, kterou v demokratické společnosti nelze tolerovat. Jak si vrchní soud ověřil, v informaci nebylo vedlejší účastnicí uvedeno nic více, ale ani nic méně, než co bylo obsahem kontrolního závěru. Případné drobné odlišnosti neměly věcnou povahu. Kromě skutkových tvrzení shodných s kontrolním závěrem obsahovala informace hodnotící soudy, jimiž vedlejší účastnice zjištěné skutečnosti stručně vyhodnotila. Prezentace těchto údajů byla podle vrchního soudu přiměřená, byla průvodním jevem kritiky a neměla bulvární povahu. Ač stěžovatelky žalobou výslovně napadly tiskovou zprávu a informaci, podle vrchního soudu skrytě brojily proti správnosti kontrolního závěru, který soudu nepřísluší přezkoumávat a který sám o sobě do základních práv či svobod nezasahuje. 6. Dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud už dříve dovodil, že u difamujících skutkových tvrzení je důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu zpravidla pravdivost takových tvrzení, kterou musí prokázat jejich původce. Pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby, ledaže by údaj byl podán takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost nebo vyvolává dojem zkreslení skutečnosti a působí difamačně. Vrchní soud se od ustálené praxe neodchýlil - sám uvedl, že je třeba posuzovat, zda sdělení obsažená v informaci jsou pravdivá. Přípustnost dovolání založila Nejvyšším soudem dosud neřešená otázka, zda byly soudy povinny zkoumat pravdivost výroků obsažených v tiskové zprávě a informaci, vznesených na adresu stěžovatelek, a hodnotit jejich způsobilost zasáhnout do jejich pověsti. Nejvyšší soud konstatoval, že prezentuje-li nebo publikuje-li státní orgán obsah svého rozhodnutí či úkonu vydaného při výkonu zákonného oprávnění či zákonné povinnosti, při němž je zjištěno, že obsah rozhodnutí nebo úkonu a jeho prezentace nebo publikace se věcně bez dalšího shodují, nemůže být pochyb o tom, že ani takovou prezentací nebo publikací nemůže dojít k zásahu do osobnostních práv dotčené osoby. Těmto kritériím plně vyhovují části tiskové zprávy převzaté z kontrolního závěru, tj. skutková tvrzení. Nejvyšší soud stručně rekapituloval kritéria, jimiž je třeba posuzovat hodnotící soudy, vyjadřující subjektivní názor autora, a dospěl k závěru, že jejich prismatem posouzení výroků vedlejší účastnice vrchním soudem obstojí. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelky zejména nesouhlasí se závěrem soudů, že kontrolním závěrem nebylo možno zasáhnout do jejich pověsti. Odkaz obecných soudů na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 451/2000 má být nepřiléhavý, neboť v dané věci bylo napadeno samo rozhodnutí NKÚ, zatímco v nynější věci tisková zpráva a informace. Stěžovatelky tvrdí, že lze-li do pověsti dotčené osoby zasáhnout i rozhodnutím soudu, může se tak stát i výstupy vedlejší účastnice. V tiskové zprávě i informaci měla vedlejší účastnice uvést nepravdivé údaje, nadto měla překročit své kompetence zveřejněním nepravdivých údajů v kontrolním závěru. Obecným soudům mělo uniknout, že se stěžovatelky nesnažily dosáhnout přezkumu kontrolního závěru, ale pravdivosti zveřejněných údajů z pohledu jejich dopadu na pověst stěžovatelek. Stěžovatelkám nebylo umožněno vést důkaz opaku k prokázání nesprávností v tiskové zprávě, informaci a kontrolním závěru, čímž měly soud