III.ÚS 1592/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1592/07 ze dne 6. 12. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. Č. zastoupeného JUDr. Janem Vokálem, advokátem v Brně, Bratislavská 12, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2007, čj. 32 Odo 795/2006-228, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, čj. 17 Co 340/2005-200, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 22. 6. 2007 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2007, čj. 32 Odo 795/2006-228, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, čj. 17 Co 340/2005-200, přičemž tvrdil, že uvedená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho i jeho právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 11. 2004, čj. 48 C 232/2002-174, byla zamítnuta žaloba právního předchůdce stěžovatele, A. S. proti Ředitelství silnic a dálnic ČR na zaplacení 4 662 840 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat kupní cenu ze smlouvy, na jejímž základě právní předchůdce stěžovatele prodal žalovanému bilanční zásoby štěrkopísku, které se nacházely na jeho pozemku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že závazek právního předchůdce stěžovatele zanikl pro následnou nemožnost plnění. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, Městský soud v Praze jej však ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl právní předchůdce stěžovatele dovoláním, které však Nejvyšší soud rozsudkem, rovněž napadeným touto ústavní stížností, podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem občanského soudního řádu zamítl. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy žalobu zamítly, neboť zanikl závazek žalovaného pro následnou nemožnost plnění (§ 575 občanského zákoníku), založenou vydáním správního rozhodnutí o využití území, které neumožnilo požadovanou těžbu. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí a s poukazem na znění ustanovení § 575 odst. 2 občanského zákoníku tvrdí, že nemožnost plnění nebyla trvalá, neboť negativní rozhodnutí o využití území nebylo definitivní, jak jeho právní předchůdce v řízení prokázal tím, že zajistil kladné rozhodnutí, a to i za ztížených podmínek, které způsobil sám žalovaný. Tuto skutečnost obecné soudy nevzaly v úvahu s odůvodněním, že se tak stalo až poté, co byl zmařen účel smlouvy, tedy po kolaudaci stavby v roce 1999. S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí, neboť soudy prý nesprávně posuzovaly nemožnost plnění k datu kolaudace, a nikoliv k období roku 1997. K tomu stěžovatel podotkl, že smlouva sice obsahovala účel, nikoliv však časový rámec. Dle názoru stěžovatele měl žalovaný prostor pro získání kladného rozhodnutí, přičemž bylo na něm, aby zásoby vytěžil. Dále stěžovatel tvrdí, že negativní rozhodnutí nemohlo způsobit následnou nemožnost plnění, protože nijak nezměnilo stav v době uzavření smlouvy. Jeho vydáním se právní situace nezměnila, neboť bylo třeba získat rozhodnutí kladné. Přitom stěžovatel argumentuje, že pokud by se vyšlo z názorů obecných soudů, pak by se plnění stalo nemožným již 2. 10. 1995, kdy bylo příslušné řízení zastaveno kvůli neodstranění vad žádosti ze strany žalovaného. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že postupovaly excesivně, když nemožnost plnění na straně jedné vyvodily ze zmaření účelu smlouvy, v kterémžto případě § 356 obchodního zákoníku předpokládá možnost odstoupení od smlouvy, a na straně druhé když dospěly k závěru, že došlo k automatickému zániku práv a povinností. Dle názoru stěžovatele rovněž mělo dojít k excesivnímu výkladu ustanovení § 353 obchodního zákoníku v případě posuzování jeho alternativního požadavku na náhradu škody. Obecné soudy totiž nesprávně konstatovaly, že správní rozhodnutí vzniklo nezávisle na vůli žalovaného, že žalovaný danou překážku nemohl předvídat, nemohl odstranit následky škody či ovlivnit výsledek správního řízení. Naopak strany při uzavření smlouvy věděly, že bude potřeba příslušné správní rozhodnutí, a žalovaný nepostupoval řádně při jeho získávání; výsledek správního řízení přitom žalovaný mohl ovlivnit, jak bylo doloženo pozdějším kladným rozhodnutím. Dle stěžovatele se žalovaný mohl zprostit odpovědnosti za škodu, pokud by prokázal, že byla způsobena okolnostmi vylučujícími odpovědnost, k čemuž v daném případě nedošlo. Závěrem stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, týkající se libovůle v soudním rozhodování, a tvrdí, že nastal extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem, ze kterého obecné soudy vycházely, a jejich právními závěry. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Podstatu ústavní stížnosti v prvé řadě tvoří polemika stěžovatele s názorem obecných soudů na výklad a použití ustanovení § 575 odst. 2 občanského zákoníku, kdy stěžovatel má za to, že v daném případě nenastala nemožnost plnění, neboť je bylo možno uskutečnit po sjednaném čase. Ústavní soud předesílá - jak ostatně plyne z jeho ustálené judikatury - že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti obecných soudů je přípustná za situace, kdy napadené rozhodnutí trpí "kvalifikovanými" vadami, tj. vadami, jež mají za následek porušení ústavnosti. V případě interpretace a aplikace "jednoduchého práva" by pak o takovém porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mohlo být uvažováno, pokud by obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v daném rozhodovacím procesu byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, č. 98). Jak z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplynulo, tento soud se otázkou, zda lze plnění uskutečnit až po sjednaném čase, jak se předpokládá v § 575 odst. 2 občanského zákoníku, zabýval a s ohledem na okolnosti posuzované věci ji zodpověděl negativně, přičemž uvedl důvody, které jej k tomuto závěru vedly. K tomu možno dodat, že pojem "po sjednaném čase" nemůže zahrnovat pouhou hypotetickou možnost, že snad někdy v budoucnu bude možno plnění uskutečnit, neboť by pak zůstávala otázka nemožnosti plnění zcela otevřena, což by bylo v rozporu se smyslem a účelem § 575 občanského zákoníku, jakož i s principem právní jistoty. Je proto nezbytné stanovit určité hranice, a to individuálně, v souvislosti s konkrétními okolnostmi každého případu, přičemž jejich vymezení dovolacím soudem má v daných souvislostech jistě svůj racionální základ. Z tohoto důvodu žádné "extrémní vybočení", jež by vedlo k porušení ústavnosti, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, v tomto bodě zjištěno nebylo. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy, ač vyvodily nemožnost plnění z účelu smlouvy, nevzaly do úvahy právní důsledky plynoucí z ustanovení § 356 obchodního zákoníku, je třeba uvést, že ani v tomto ohledu jim nelze nic vytknout, neboť vzniklou situaci právně kvalifikovaly jako (dodatečnou) nemožnost plnění ve smyslu